17.06. 2017 - Alband - Brno-Tuřany, letiště

MOJE POPRVÉ...NA LETIŠTI!

aneb

ALBAND, FÉNIX, KŘÍDLA A NEBE

Report / Alband / sobota 17. června 2017, kolem 20. hodiny / Brno-Tuřany, letiště

„Jako pták Fénix já z popela vstávám!“ Pamatujete tuhlenctu zonku madam Lucie Bílé kdesi z počátku devadesátých let, či co? Nedávno vydal svoje nové CD slavný Citron, a jeho obal přítomnými křídly též evokoval fénixovo téma – no koneckonců, proč by se chudák sup nemohl jmenovat zrovna Fénix, ne?

Před pár týdny v Křižanovicích nám brněnský žijící kult jménem Puls představil novinku s názvem Fénix, s textem básnířky Evy Černé. A jedna báseň to byla i na letišti, kde se skupina ALBAND nespokojila s Fénixem jedním, ale mrštila to rovnou do plurálu, a na světě je kompozice Fénixové. Rockeři zkrátka bilancují, a možná i balancují: nad propastí času, který je neúprosný a tiká v nás všech. A nikdo nevíme, kdy dotiká, kdy si s náma paní smrt potyká.  

„Až Fénixové povstanou“... ...tak nás zase dostanou, dodávám já. Mám samozřejmě na mysli novou desku Albandu, na kterou všichni čekáme jak zemědělci setrvale na déšť (viď, Medyede? ;-). Nebylo věru marné dostavit se na letiště, třebaže jste neměli v úmyslu letět. Vlastně měli – letět na křídlech muziky.

V úvodu zmíněná Lucka Bílá kdysi zpívala s Arakainem metal, a čas od času si to letem světem zopakuje. Má tím pádem cosi společného s Jardou Albertem Kronkem – ten taky zpíval metal a čas od času si to letem světem zopakuje. A to není, vážení přátelé, jediná podobnost Lucky a Jarka.

Když Lucka přestala nosit pruhovaný gatě, počnula její kariéra Neposlušných tenisek. A ejhle, co to vidím, na červeném koberci červené tenisky! No schválně mrknětě do naší fotogalerie, ten Kronek a Horňák snad nakupují ve stejným obchodě! V obchodě? – No jsou to sekáči! :-) A Mira, zřejmě aby tu červenou podpořil, tak si ještě ke všemu vzal triko s přeškrtnutým nápisem BLACK, ha ha.

To basák Libor, ten měl na obou nohou svoje elegantní špičáky, aby mi pak asi do obou těch nohou vyžahl Jelínkovu švestku. Stejně to nechápu (tedy ne že Machata vyžahl švestku, to chápu naprosto dobře), tak jedni maj červený tenisky, druhej plesový boty, kurňa, chlapi, jak spolu můžete dělat?!?

Večer ještě nebyl, ale Večírek byl. Famózně řezavá Horňákova pecka o „překračování švédských stolů“, ale pravděpodobně o překračování hranic i nehranic se linula letištní halou a éterem mé osobní hlavy se hnaly večery, kdy tmavé oblohy plodí hvězdy a lože plodí děti.

Písnička Knajpa u Indiána byla prachsprostá pivní provokace, protože Starobrno bar byl zavřenej a v celým areálu letiště nebylo ke koupi jediný pivo. No chápete to, sotva začal koncert, kdosi zavřel bar. To se může stát jenom v pseudokapitalistickým Česku – zrovna když mohla být docela slušná tržba (a že já bych tu tržbu fakt rád udělal!), tak to zavřou. Bože můj, my budem fakt ještě x desítek let prdel Evropy. A žádný Jambo Jet na tom nic nezmění.

Automaty samozřejmě plné jenom nechutných nealko čajů a sladkých nealko limonád. Naštěstí mi hodná paní v obchůdku s cigaretami nabídla placky s kořalkama, pročež jsem neváhal a zakoupil již citovanou Jelínkovu švestku: ano, přesně tu, kterou mi pak Machata svým propastným chřtánem bezostyšně vyžahl. Nicméně cobyžto polehčující okolnost nutno podotknout, že jsem mu ji předtím zcela neprozřetelně nabídl - blbec jeden, Dědek...

Ovšem spravedlivě třeba podotknout, že ten báječný a věčně vtipný klučina Libor Machata vykazuje Přitažlivost nikolivěk enem ke švestce, ale též ke stejnojmenné písničce. Krásná věc, magická, stejně jako je magický celý Alband, těleso, který nám dává sílu už mnoho let a pomůže právě v okamžiku, kdy je Ti třeba nejhůř. A že já těch „nejhůř“ za poslední roky bohužel fakt znám.

V rámci hledání nejlepšího úhlu se přesouvám na levý kraj obrany a moc si libuji. Stojím hezky u vchodu a pociťuji libé účinky klimatizace. Hmm, tak krásně to na mne vždycky foukne, maj to fakt vymakaný. Když vidím jedince vedle mne, který se od toho vstupu přesouvá mimo, prvotně si myslím, že na něho prostě táhlo. Teprve následná analýza mi skýtá vědomí, že to, co mi pravidelně foukalo na záda, nebyla klimatizace - stál jsem v prostoru fotobuňky a kvůli mému imbecilně houpavému postoji  se pravidelně otevíraly a zavíraly vstupní dveře do haly.

Pozor pozor pozor! „Žádáme cestující linky OK 430 do Prahy, aby se připravili k odletu!“ To letadlo se jmenuje Fénix, pardon, startuje jich víc a jmenují se Fénixové. Absolutní novinka skupiny Alband, novinka, pro kterou se vyplatilo letět na letiště, letět sem jako pták, jako pták, co jmenuje se Fénix, a vedle vás další ptáci, co jmenujou se stejně tak.

„Až Fénixové povstanou“... ...tak nás zase dostanou (hudba Kronek / text Machata). Jarda Kronek chvíli outfit oči, chvíli outfit tmavý brejle, ale pořád Albert, náš milovanej, náš milovanej Fénix. Ano, Fénix. Ten přece svým z popela zmrtvýchvstáním symbolizuje nesmrtelnost, vlastně jako Ježíš Kristus. A Albert je pro nás taky nesmrtelnej, nesmrtelně akordickej, nesmrtelně rockovej - takovej kapodastr, kterej Vás přimáčkne a nenechá vydechnout. Kapodastr: Kápo, Mistr.

Dštil jsem síru na absenci letištního piva, ale samotnou organizaci vernisáže - večírek nebyl jenom o hudbě - musím zcela pochválit. Fantasticky připravené pohoštění pro všechny přítomné  (parfém masových jednohubek voněl z Miry snad až do Šlapanic – Miro, sorry, ale tohle nešlo nenapsat, to tvoje baštění ;-) bylo nadmíru profesionální, já su sice přes tu studenou kuchyňu taky dost dobrej, ale tak nádherný jednomlsky snad nedělám ani já. A to už je co říct!

Závěrečnej pokec s Cethy, Shaumal a  Machatou stál taky za to. Libor vykládá cosi o tom, že když mu příroda nedala na vzhledu, dala mu zase někde jinde (radši ani nepřemýšlím kde). Načež Tygrovi odvětím, že mně se líbí a že kdybych byl baba, že bych po něm vyjel. No a ten slavnej televizní Machata suše odpoví, že to teda bude radši škaredej. ;-)))))))))))))))) Málem jsem dostal záchvat.

No a vo tomhle bylo letiště: o hezký hudbě, o kamarádech, o přátelství, o atmosféře sobotní noci, o křídlech ve vlastním i blízkém srdci.

Blíží se desátá hodina, a tím pádem prý i odlet do Mnichova. Návštěvníci albandovského koncertu se postupně rozplývají, Machata mi jako drsnej slušňák nechává v placce aspoň hlt švestečky, kterou se fakt už nezadusím (to je teda pecka!), děláme ještě pár fotek, vevnitř i venku, no šak mrkněte, nebyly sice žádný světla, ale ty snímky jsou alespoň hezky dokumentární.

V hale je jeden krásný pár. Tak do Mnichova, jo? To je hrozný, to je fakt hrozný. Legálně do Mnichova. Člověk právě vstal s Albandem z mrtvých, a ani nemá smysl v těch nádherných svobodných oblacích řvát:

„Votoč to do Mnichova!“ ;-)

Text + foto Dědek.