11.11. 2016 - Root + Törr - Brno, Melodka

ROOT TÖRR TOUR A

GOOD TORTURA

v brněnské „Carnegie HELL“

Report / HELLTOUR 2016 / Root + Törr / pátek 11. 11. 1111 / Brno, Melodka

Brněnská „Carnegie Hell“, Melodka, v pátek za všechny jedničky!!! Pojďme na to!

Tož se nám píše rok 2016 a můj kamarád Pája přišel na koncert v triku Tōrru s obalem alba Institut klinické smrti z Léta Páně 1991. No pivopitelně že vzbudil pozornost, hned se našli maníci, kteří to triko od něj chtěli koupit dokonce až za dva tisíce korun českých! Inu, jest to logické – desky se čas od času znova vydávají, ale trika už se netisknou. No tak mne tak nějak marketingově napadá, že limitovaná série historických trikotů by možná měla u fanoušků docela slušnej úspěch...

Jinak na nás v hledišti kromě obligatorních symbolů kořenů a zastaralých jednotek tlaku hleděly džisky jako třeba Slayer – Hell Awaits, Venom, Štormův aktuální Mortal Cabinet a tak dál a tak hell. Hello all fans!

Jedna z nejslavnějších tuzemských kapel na světě (sic!), brněnští ROOT, to v takřka narvané Melodce rozpálili jako ti nejmagičtější černokněžníci, reflektory s rudou barvou, černé hábity úplně na zem, a k tomu úderka In Nomine Satanas ze zatím poslední fošny Heritage Of Satan; zatím poslední, poněvadž nové kolečko se v přehrávačích točí „až“ od 25. 11. 201666. (Pozn. aut. - report byl sepsán před tímto datem.)

A země se chvěla v samotných základech.  

Nalíčený černý baron Big Boss s blikajícím jazykem kadence samopalu vzor 24 z Černých baronů – není to trochu nízký číslo? :-) - třímal onen pomyslný prapor black metalový, stejně jako svoji krásnou pekelnou berli, a když se spustil starodávný Hřbitov, který poprvé oficiálně vyšel na Pařízkově sampleru Death Metal Session těsně po revoluci, tak určitě všechny potešila mj. lehká změna v textu „Brňáci tancujou“. Magické zvony uprostřed kompozice mi připomínaly dobu mého zdárného jinošství a éter dávných lásek – mimo jiné těch black metalových. Tů du du du.

Čímžto samozřejmě nemohu nezmínit přítomného Miru Horejska z Asgard, s nímž jsme se srdečně pozdravili a s nímž jsem taky něco zažil, třeba věčné seance u Napa anebo hody v Divákách se fakt nedají zapomenout.  

Jura Valter působil sice hrůzostrašně, ale neztrácel smysl pro humor, neboť do publika sázel jeden fór za druhým, jako třeba když legendární song z debutového LP Zjevení, Píseň pro satana, uvedl jako „Píseň pro papeže“, na což má svaté právo ;-). K čemuž musím vzpomenout moji bývalou gymnaziální třídní, jejíž stará maminka bydlela v 90. letech ve stejným barráku jako Big Boss, no a ta moja učitelka hlásila cosi jako: „To je takový hodný pán, ten pan Valter, on se vždycky mé maminky zeptá, jestli nepotřebuje něco koupit, a nakoupí a donese jí to až dom.“ A pak se má člověk bát satanistů!

Mimochodem, dovolím si ještě jednu reminiscenci – krátce po revoluci jsme Big Bosse pozvali na besedu právě na naše gymnázium Lerchova, a vzápětí z toho byl docela slušný poprask, tehdejší ředitel gymnázia mi za to chtěl dát dokonce ředitelskou důtku - když jsem si totiž předtím vyžádal jeho souhlas, nevěděl, o jak divokou kapelu se jedná! ;-) Hmm, je fakt, že já mu to předem radši nijak zvlášť nezdůrazňoval...

Ale zpět k vynikajícímu koncertu. Kromě hudby jsme totiž zažili i black metalovou svatbu, resp. žádost o ruku, když se bubeník Rootu zeptal své krásné „Berušky“ (opravdu nádherná žena, musím potvrdit, připomínala mi mou první lásku, holt to zkrátka stálo – za to), jestli si ho vezme, a ona s láskou na krajíčku předané kytice řekla že jo. Přihlížela tomu jejich malá black metalová holčička Agátka s Hell Symphony na prsou (snad to sakrblé nepletu, kdyžtak mne prosím opravte; zážitků bylo prostě strašně moc, až natolik, že jsem si tentokrát nestačil dělat ani poznámky do mobilu), kterou jsem si vyfotil ještě před startem masakru, aniž bych tušil, co se vlastně bude dít - viz naše fotogalerie.

A sál bouřil nadšením, jak by řekl metalista, byť z jiného ranku Regon. Jo a kdyby vám vrtalo hlavu, jak to že jsou v některých záběrech strunaři tak vysocí, tak vězte, že si na pódium pořídili cosi jako „rybářské stoličky“, na nichž občasto vystoupajíce pak dělali na nás „malý ryby“ machry.  ;-)

Majestátní vzorky z třetího a čtvrtého počinu Rootu, z alb The Temple In The Underworld i Kärgeräs (příběh se uzavírá na již zmíněném novém CD), určitě rozdováděly všechny zapeklité pamětníky, vracely se vzpomínky a vracelo se všechno. A propos, pamatuju se, že když Root v roce 1993 vydali již  tehdy kultovní Chrám v podsvětí, tak Big Boss v nějakém rozhovoru, možná to bylo tehdejší Gung-Ho Petra Hanzlíka, řekl o skladbě The Wall cosi ve smyslu jako: „Jo, Pink Floydi mají taky svoji zeď, ale ta naše je lepší.“ :-)

Valterův nádherně zabarvený a úžasně silný hlas burácel narvanou Melodkou jako nejsilnější zvon na světě, a Pája mi říkal“ „Ty vole, ten chlap jenom zraje.“ A já mu odpovídám: „Jo. Zraje jak peklo.“

Opravdu jenom jedno jediné, co mne na vystoupení Rootu mrzelo, že hráli tak krátce, tzn. hodinku. Ovšem o to více těšilo, že v tak úsporném časoprostoru kladli „kořeni“ (kořeni doslova, he he) natolik velký důraz na ony nejstarší skladby. Závěrečná 666 z famózního Zerasovského singlu za 15 Kčs (běžná cena SP byla tehdy 12 Kčs a za ony rozdílové tři kačky jste tehdy měli pivo) s fantastickým obalem Franty Štorma, ale i z debutového LP Zjevení, dala všem najevo, kdo je tady Pánem. Rolfe, bravo za vskutku vynikající zvuk!

Mimochodem, abych pořád nekafral o těch starých věcech, tak v pauze mezi oběma kapelami, se před Melodkou takřka orgasticky svíjel jeden fanoušek a adoroval debut Zjevení, slovy jako „Zjevení, to je věčné, tam pořád objevuju něco nového, nového“.

Doznělo 666 a doznělo Number Of The Beast, jak by řekli metalisti, byť z jiného ranku - Iron Maiden.

Kterak dobře známo, název Root vznikl na základě otočení slova TÖRR. Asi tak nějak podobně, jako že Kabát znamená pozpátku vlastně tabák. Tōřři mají skladem horoucí vynikající novinku s geniálním a naprosto přesně přiléhavým názvem Black ’n’ Roll (na Melodce samozřejmě pokřtěno!), a Ota Hereš si natolik věří, resp. hlavně správně věří vlastní tvorbě, že s pekelným klidem svůj celý melodkovský set začne právě vstupní CD flákotou Krajina snů, kterýmžto okamžikem se celá brněnská Melodka stala čím jiným než – krajinou snů.

Z podařené novinkové záležitosti se v páteční večer hrál i hit Hombre anebo flák s megamagickým jménem Údolí nářků. A tak jsme naříkali radostí, neb nás Tōrr fakt „údolal“.

Amerika si klidně může točit deset tisíc svých Armageddonů, my máme ten svůj: Armageddon, Armageddon... ...a z lidí viděl jen štěrk.

A taky máme svoje další věci, kerý Amerika ještě nikdy „nenatočila“: třeba Kult ohně (to by byl apokalyptický hollywoodský trhák – vlastně už je, jmenuje se Skleněné peklo), Válka s nebem (což jsme natočili my sami pod názvem Nebeští jezdci či Tmavomodrý svět ;-) anebo Exorcist (no vida, taky film). A to ještě z vizuálního hlediska vůbec nemluvím o Kladivu na čarodějnice...

Jenomže nejlepší „video“ bylo vidět na Melodce. Když teďka píšu tenhle report, tož průběžně koukám na vyhlašování soutěže Atlet roku, a právě tam poskakují nějací disko tajtrlíci a je to opravdu příšerné. Jenomže kdyby do Atleta roku pozvali Tōrry, tak by všem lidem doma pukly obrazovky a ty náhrady škod bych Otovi fakt nepřál ;-).   

Smlouva s peklem je zonka, která vyšla snad v tisící verzích na tisíci albech. Svým původem ještě odněkud z Faty Morgany, mám ji na na profilovém CD Dana Šakala Švarce Vzpomínky na štěstí... (pod názvem Memento), pod týmž názvem na CD Amonu Zrození smrti, na InkubaTÖRRU, na vinylu Armageddon, na 2CD Gallery i na živáku Inferno Nocturno. Nesmrtelná píseň o nás smrtelných. Proto rozumím té četnosti, poněvadž smlouvu s peklem uzavírá každý z nás každý den, a je jen otázka, kdy to peklo přijde.

No ono přijde s řízkem jménem Samota v smrti, taktéž z prvotního LP Tōrru Armageddon, kdy ony lebky na obalu z kostnice v Sedlci u Kutné hory stály kapelu prachy, jimiž údajně podplatila místního faráře (alespoň takto se to líbezně traduje přímo na oficiálních stránkách kapely).

Mne osobně příjemně překvapilo Henychovo „Vyrobení v pekle“, protože to jsem na dřívějších čistě herešovských mnou absolvovaných gigech nezažil. Je ale dobře, že tenhle krvavej stejk zněl, pančto skvělé písničky by se měly hrát co nejvíc! Koneckonců, je jenom otázka vteřin, kdy Made In Hell totálně zlidoví, a pak už ji bude moci hrát vlastně kdokoli. ;-)

Hereš, Bart i Sladký řádili na stejdži jak černý uragán, že takovej nezažila ani smrtící Florida. Řepy, kajtry, blány, randál, kluci strunatí se střídali ve zpěvu, nedalo se skoro nikam projít, kromě úzké cestičky na hajzl, takže když jsem se potřeboval přesunout z levé strany doprava, abych makrodetailně vyfotil Otu Hereše, potřeboval jsem k tomu notně úsilí, včetně zatažení pupku, a notné vstřícnosti všech zúčastněných. Řečeno slovy Tōrru: Děkuji, byli jste skvělí!

A když jsme u alba Made In Hell, tož u něj na krátkou chvíli i zůstaňme. Anální alpinista je jak známo krásná „báseň“ o tom, kudy se do prdele dělá kariéra. Aneb na téma Chameleon alias Breaking The Law (Arakain / Judas Priest).

Extrémní sport, další na koncertě hraná zonka z CD Made In Hell, je fantastická Henychova slovní hříčka o tom, jak můžete ve svůj prospěch zužitkovat sport, i když přestanete sportovat. Chilližto jaké to je, když se ocitnete na prknech. „Když pohřeb-tak do země / když rakev-tak ode mě.“ A propos, před chvíli mi volal kamarád veterinář, a mj. jsme se bavili o tom, že jisté brněnské krematorium zvířat má nového ředitele, který to tam prý chce oživit. Což jsem dostal totální záchvat – oživit krematorium... ...tak to bude asi dost slušná „fuška“. Přeji hodně štěstí, a pro jistotu doporučuji za účelem uklidnění sledovat extrémní sporty!

„Hej hej hej hej hej hej hej hej!“, řičelo několikastovkové diváctvo a tleskalo do všech black metalových rytmů a riffů světa v čele s černou státní hymnou Kladivo na čarodějnice. Přítomné krásné (a mlaďounké) dívčiny měly ve tvářích atmosféru orgasmu multiplex a škaredí dost tvrdí chlapi byli fajne ztopoření. Halogeny šlehaly své nekompromisní blesky a Melodka natlakovaná minimálně na 666 torrů duněla jako plejáda hromů, že by asi i pan Torricelli nad tím přetlakem jen zíral, jak mu ani jeho vlastní stupnice nestačí.   

Tōřři skončili? Ale neskončili. Taková kapela po takovém majestátním výkonu nemohla odejít bez přídavku, to by Lucifer neusnul. A tudíž nastala krásná, jemná, romantická písnička o tom, co nás všechny čeká – personifikovaný konec jménem To smrt jsem já z předposledního řadového alba Tempus Fugit neboli volně přeloženo Čas prchá jak splašená mrcha. Slušněji a latinsky vyjádřeno Hora ruit, carpe diem, aneb hyperbolickou parafrází „Hurá, Root, na Tōrry dem!“

Akce se vydařila. Oficiální zpravodajové hovoří o znásilněných dětech, o hřbitově obráceném (naruby), spoustě krve a několika stovkách mrtvých.

A jen sychravý listopadový vítr a černí havrani schoulení nad jinovatkou vědí, že to v onu temnou brněnskou noc bylo všechno jinak a že černou mši všichni přežili.

Ale hlavně - prožili.

Text + foto Dědek