ZAVŘELY SE VŠECHNY BRÁNY, DEVĚT SE JICH OTEVŘELO

Víte, co má společného pohřební hostina a zařízení pro příjem vysílání? Že se dohromady jmenujou karanténa: Kar/anténa.

Což je v tuto dobu více než symbolické, poněvadž pohřební nálada panuje bohužel takřka všude a většině lidí nezbývá nic jiného, než sledovat zejména televizní vysílání. Tam je sice hovno, ale to potřebujem všichni, panč bez hovna bychom nežili. Óóó, nechci citovat příspěvky jedinců se zácpou.

Zavřely se hranice, zavřely se brány světa, otevřely se brány domova – a odtud pramení moje slovní hříčka z titulku: Zavřely se všechny brány, devět se jich otevřelo. Ehm, ehm, proč zrovna devět?

Inu, jsem holt inspirován slavnou básní Guillauma Apollinaira Devět bran tvého těla. Ano, když se „tělo Země“ zavírá, otvírá se tělo člověka. Jenomže i tělními dírami může proudit vir, teď nemám na mysli HIV, leč vir zvaný koronavir.

A proto je nutno mu veškeré přístupové cesty ucpat. Nedávno jsem dokonce četl, že jistý druh pavouka svou partnerku po koitu ucpává (vskutku ucpává, nikolivěk uspává), aby se tam nemohl dostat kterýkoli jiný padouch, pardon pavouk. Co pak dělá, když to na něho znova přijde, to už v článku nepsali... Asi zase vytahuje ;-)

Tož jsem se i já rozhodl maximalizovat své protikoronavirové snažení a – ucpat se. Ucpat všechny svoje brány, abych byl maximálně izolován; že osmou bránu na sobě nějak nemohu najít, mne sice trochu rozrušuje, leč nemůže mne to zbavit naděje. Naděje, že když si každou bránu ucpu, nepřítel dojde záhuby, a ne do huby (či tedy kamkoliv jinam). No a aby toho nebylo málo, ke každému snažení si něco hezkého pustím.

Tak nejprve očáky. Nasazuju si kontaktní čočky, ty ušlechtilý bobule jménem Otto Wichterle. No ještěže si tam nemusím soukat silon (ale zase lepší než silikon). Čočky sedí jak fazole, vidím hovno, tož to bychom měli. Pro uklidnění si pouštím žilou, pardon, pouštím si od Kernu Fernetový oči.

Teď tedá ušiska. To bude trochu problém, panč já si nečistím uši vatovými tyčinkami, já si čistím uši tak, že si je nečistím a čekám, až mi vypadne kulička. Je to velmi praktické – od té doby, co mne to napadlo, už mi to x-krát vypadlo a nechodím na ušní. No ale co teďkom, když Ty Ty Ty Tyčinky NEMÁM? – Tož zvoním na sousedku, jestli by mi nepomohla. Pomohla. Sice to stálo jednu bránu ;-), ale mám dvě vatový tyčinky, zastrčený tam, kam patří: rozuměno hermeticky ucpáno. Pouštím si od Aleše Brichty císařský videoklip Nemám, sice ho přes ty vatový tyčinky neslyším, ale vždycky se u něj moc nasměju. A proč císařský? No protože geniální Oldřich Kaiser – viz video níže.

Ovšem nos bude ještě větší problém. Chvíli koketuji s myšlenkou, že si ty vatový tyčinky vytáhnu z ušisek a narvu si je do nosu - rozměrově by docela seděly - ale co pak s těmi uchy? Jedna sousedka (pardon, sousedka jednou) mi stačila, a tak mne napadají zápalky. Vybírám si takový ty tlustý, škoda, že mi jedna v nose škrtla, ani nevím jak. Holt někomu se zapalujou lejtka, tak jsem aspoň originální, teď už na pohled. Zkrátka Mám Ohniváka, jak by řekla Loretta (i když trochu jinde). Tak si pouštím Nos do vlasů a du dál.

Teď něco do pusy. Ještě že tady po mexické divošce Esmeraldě zůstal ten sadomasochistický roubík. No akorát se utrhl soudruh, pardon, popruh. I tak si jej (soudruha popruha) zkouším aplikovat, jenže to prosím nikdy nedělejte. Je to obdobné, jako když polknete žárovku – dostanete ji dovnitř, ven už ne. Jedu na pohotovost, tam se půl hodiny smějou, dusí se smíchy, zatímco já se dusím žárovkou, vlastně soudruhem, vlastně popruhem, vlastně to má koule, vlastně kouli. Poté, co mi pusu uvolní císařským řezem, porodím - kouli. Maje hubu od ucha k uchu, jdu domů a pokračuji v koulení básní. Však to ňák skoulím. Du si dát calvados a pouštím si Koulelo se jablíčko, s kterýmžto sloganem během chvíle splývám.

No a teď teda ta osmá brána, ležatá osmička, nekonečno. Jak sem říkal, marně ji na sobě hledám, tož si asi strčím ucpanou špejli do nějakého údu či co, bych tu dirku ucpal. Né, počkeéte, už vím, já si naňho dám roušku! Bude sice bederní, ale po použití ju nabídnu Babišce, ať se nadýchá čerstvýho vzduchu a líp jí to řeční. Cosi jak toluen. Jakožto symbol osmé brány si pouštím „Není smích to čím se třeseš“, totiž od Arakainu Zase spíš v noci sama.

Devítka, ta otočená satanova šestka. Mezi dvěma homolemi... homolemi, homolemi. Do prdele, vždyť já su diabetik! Ucpávám si devítku Savanovou (nikoliv satanovou) Kládou (to je prosím píseň, kdybyste nevěděli!), a na závěr řvu jedno jediné:

Běž už do prdele koronavire!

P.S.: Pouštím si plyn...

Z výletu od Devíti bran srdečně zdraví Dědek.