Zákulisní střípky z koncertu Kernu v Sono centru

Určitě si ještě stále pamatujete totálně vyprodaný koncert KERNU v Sono Centru. Je to dávno a není to dávno. Á propos, report jste si mohli přečíst zde:

https://www.metal-line.cz/articles/report-31-10-2018-souperman-turbo-kern-brno-sono-centrum-1300.

Ovšem Dědek tehdy sepsal ještě jakési zákulisní střípky, kdy jeho „spontánní sýr“ potřeboval krapet uzrát, asi tak zhruba 40 let. :-) Anebo až do té doby, kdy se zrodí informace o novém Sonu, Kernu & Turbu: termínováno na čtvrtek 21. listopadu 2019!

A právě v tomto mezidobí nadešel čas na ony zákulísní, podkulisní či rovnou „podsukní“ střípky, u nichž máte jistotu, že ač řežou, Vy se neříznete!

Ano, na pódiu se děly věci, jenomže v zákulisí taky. Máte-li rádi odlehčený povídkový humor, tady je trošku jiný pohled na hudební dění, jež se událo poslední říjnový den v brněnském Sono Centru.

NEJSOU POČTY JAKO POČTY

Středeční taškařice začala ve stylu „Středa, je ho tam třeba“. A sice – aby nedošlo k omylu – když jdete na koncert, je třeba vstupenky. Těsně před vstupem do koule jsme však zjistili, že počet našich vstupenek se neshoduje s počtem členů výpravy; ano, tušíte správně, místní taškařice spočívala v tom, že nebylo víc lístků, ale členů. Ačkoli jsme to zprvu přisuzovali předchozí konzumaci v Hluché zmiji, vzápětí jsme zjistili, že hluché místo bylo někde úplně jinde. Nicméně moderní technologie přenosu dat na mobilní telefony vykonaly i ve středu své, a nakonec jsme se dostali všichni tam, kde mají ve středu úplně všichni být. Vlastně BEAT. Vlastně BIG BEAT.

SLÁVEK „V HAJZLU“

Kterak jsem naznačil již v reportu samotném...: „Další písně již bohužel nejsem schopen identifikovat, neboť kvůli nacpanému Sonu jsem zmateně pobíhal po schodech mezi patry natolik divoce, až jsem potkal Slávka Karáska, který stejně divoce hledal pánskou toaletu. Jó, kamaráde, ve středu ne – a v sobotu taky ne. :-) Posléze jsem zjistil, že jsme stáli zády přesně k záchodům...“

K čemuž musím již neoficiálně a pochopitelně s lehkou nadsázkou dodat, že Slávkův úsměv byl v tu chvíli roztomile až děsomile křečovitý, a Slávek opravdu očividně spěchal, resp. byl na úprku. Když jsem zjistil ono již zmíněné, totiž že stojíme zády přesně k hajzlům, chtěl jsem to Slávkovi říct, jenomže – už byl v hajzlu...  

KDE JSI?

Ano, Kde jsi je historická písnička Jiřího Korna, též jiná od Dalibora Jandy, tentokrát se však nejedná o tyto dva interprety, ale o Sono Centrum.

Zjištění mého kamaráda, který chtěl pohostit svoji kamarádku, že 2 dcl vína stojí přibližně 90 korun českých, mu změnilo jednak křivky ve tváři, a jednak výrazně změnilo příznivé mínění o kráse koruny české. Nevím, kam pod vlivem tohoto zjištění zmizeli, ale zmizeli. Zavčas se vrátili, a v mobilu mi zvonilo „To jsme my“ od Kernu, ježto takto mám nastavenu SMS, přičemž zpráva zněla: „Kde jsi?“ V Sonu, když jste se předtím rozdělili či nedejbože ztratili, se opravdu dalo pak těžko hledat. Maximálně Hledám stále ráj, ale ten se naživo nehraje.

Á propos, pivo stálo 45. Na bar slušný? To tenkrát v čtyřicátom pátom...

TRAPÁLIE S LIFTEM

Jak plyne z výše (ano, dalo by se napsat klasicky „z výše uvedeného“, ale dá se napsat i méně tradičně „z výše“), běhání mezi patry bylo fyzicky dosti náročně, zejména pro takovou kancelářskou krysu, jako jsem já. Leč jak vidno, nebyl jsem na tom nejhůř, neb po oněch cestách jsem viděl i zjevy horší než jsem já (sám jsem nevěřil, že toto jest vůbec možné!!!), na schodech beznadějně sedících, nejenom studem se červenajících... jeden vypadal dost nepřiměřeně fialově, ale chodil. Druhej byl jenom purpurovej, ale nechodil (seděl).

A právě z příčiny tělesné náročnosti jsem dostal vynikající (později hodnocený jako debilní) nápad, že sjedu pro pivo do spodního baru výtahem. Což o to, do výtahu jsem úspěšně nastoupil, a dokonce i úspěšně vystoupil, ovšem úplně v přízemí, prakticky před Sonem na větrné Veveří.  Když jsem se cca po „40 letech“ zorientoval, jal jsem se do liftu nastoupit zpět. Což jsem ale neměl dělat.

Nahoru už mne to nepustilo, což mi předtím vůbec nedošlo, jenomže můj webmaster Míťas mi to následně - co jsem vyšlapal všechny ty schody, který jsem si chtěl ušetřit - vysvětlil zcela logicky tím, že to by přece jezdili všichni výtahem na koncert zadarmo. No, vida, já takhle nikdy nepřemýšlím, resp. lépe řečeno občas nepřemýšlím, ha ha.

BACKSTAGE V ZÁKULISÍ aneb PRAOPICE Z DOBY ŽELEZNÉ

Čurina byla taky po samotném koncertě - jelikož jsem byl v Sonu teprvé potřetí v životě, a tudíž to tam moc dobře neznám, zkusil jsem se zeptat jedné mladé barmanky, kde je zákulisí pro kapely. Chvilku na mne příznačně „barově“ koukala, a pak se zeptala: „Myslíte bekstejdž?“

Poněvadž nemám moc rád zbytečné náhražky českých výrazů anglickými slovy, odvětil jsem: „Ano, myslím bekstejdž, ale umím to i česky.“

Slečna se na mne „mile“ podívala jako na praopici z doby železné, a vzápětí ke své kolegyni suše prohodila cosi jako „Á, pán je znalec...“

No co to budu zbytečně rozepisovat – zkrátka jsem se dost slušně bavil; jak jinak když na baru... ;-)

ÚPRK ZÁVĚREČNÝ

Při závěrečném úprku se ucpaly v podstatě všechny otvory (následně tuším i všechny potvory, leč o jejich všech otvorech již nehovořím). Schodiště plná lidí s hlavami plnými zážitků se takřka vůbec nesunula po stupíncích směrem níže, ignorujíce zemské tíže.

Jak jinam než omylem jsme se ocitli na záložním schodišti, kde si security na patře v kuchyňce vaří kafe a tak. Než jsme si však stačili něco uvařit, místní security (jak jinak) nás vykázala do patřičných mezí, až jsme název těchto mezí chtěli samým „nadšením“ nahlas zvolat.

Jo jo, Sono Centrum, jakožto koule, je sama o sobě dost velká, ale při odchodu si člověk může umačkat kuličky vlastní. No a aby to nebylo sprosté – tak třeba ty rumový vánoční...no já prostě miluju rumový koule, a klidně aj bez koulí. :-)

MARKETINGOVÝ PRŮZKUM POD STEJDŽÍ

Byl bych špatný novinář, kdybych po skončení koncertu nerozdal pár vizitek a nevstřebal pár ohlasů samotných fans. Ani jsem nemusel do backstage (slečno barmanko, zákulisí pro kapely :-), stačilo být pod stage, kudy procházeli jednotliví muzikanti (Karel Vodička, Michal Konečný, Iva Pospíšilová...) a zdravili se s příznivci.

Prakticky všichni oslovení fanoušci mi řekli, že přišli především na Kern, což se ovšem v rodném Brně pochopitelně dalo předpokládat. Nicméně natrefil jsem třeba i na sympatickou bývalou muzikantku, která mi vypověděla, že zná Kerny ještě z 80. let, kdy s nimi sdílela jednu stejdž – její tehdejší skupina se jmenovala DEPO.

Co je však krom detailů nejpodstatnější, všichni dotázání mi bez problémů ochotně odpovídali, neboť z nich čišela  - Madam Spokojenost.   

SHOW NO „MERSEY“

S dovolením jsem zparafrázoval název debutové desky mých milovaných Slayer, poněvadž tahleta slovní hříčka se mi teď kontextuálně náramně hodí: Ano, show byla ve středu, a plynule následovně i ve čtvrtek pořádná, ale v souvislosti s Kernem určitě ne v klubu Mersey.

Dorazili jsme tam na jakýsi halloweenský karneval či co („holky krásný že bys řval / zrovna běžel karneval“), v pokladně potkali známého, zjistili neúčast kapely i fanoušků a zase rychle vypadli on air. Ale jinde se slavilo, část kapely dorazila na Melodku, my jsme doznívali ve VAT69, což mělo na Sonokouli taky jistou návaznost, neboť koule tam jenom lítaly (na kulečníku), a určitě byla i řada dalších míst, kde začaly uzrávat čerstvé dojmy z proběhnuvšího vystoupení, asi jako počne zrát zrající sýr, vyráběný už celých 40 let. 

Show No Mersey? – Show Must Go On!

Střípky zážitků skládal Dědek.