ZÁBAVNÉ MOMENTY ROCKOVÝCH ZÁBAV

ZÁBAVNÉ MOMENTY ROCKOVÝCH ZÁBAV

MOTTO: „KDYŽ POTKÁŠ LIDI NA ULICI A ZEPTÁŠ SE JICH, KDO CO MÁ NEJRADŠI, TAK TI KAŽDEJ ŘEKNE NĚCO JINÝHO. ALE KDYŽ SE ZEPTÁŠ, JESTLI MÁ RÁD ROKENROL, TAK TEN MÁ RÁD KAŽDEJ.“ (SKUPINA BRUTUS)

Dnes jsme pro Vás připravili vzpomínku na rockové tancovačky; ano, bohužel se v této době nejedná pouze o vzpomínku na unikátní dokument České televize „Rocky – Rockové tancovačky I + II“ z roku 1994, ale i na samotné rockové akce, jež se kvůli přetrvávající koronakrizi nekonají.

Jako kdyby televizní autoři vyslyšeli charakteristické hudební skandování „Ještě jednu, ještě jednu!“, nevznikl pouze jeden pořad, ale fakt díly dva. Podstatou dvojdokumentu je vtipným způsobem ze všech možných úhlů pohledu rozebrat rockové tancovačky coby jedinečný tuzemský fenomén a rovněž protipól klasickým koncertům. (Koneckonců, i slavná publikace Petra Korála a Jaroslava Špuláka Ohlasy písní těžkých z roku 1993 má svoji samostatnou stať tanečním zábavám věnovanou.) A dočkáme se věru zajímavých hlášek, jako například těch vzájemných od členů kapely Brutus: „Ten rozdíl mezi venkovem a třeba speciálně Prahou není tak velkej, jak si myslí sami Pražáci.“ – „No já myslím, že je, protože na tom venkově je to mnohem lepší.“

Dva díly po 30 minutách, které připravil tým kolem Ivana Sekyry s Petrem Korálem, obsahují sestřihy vystoupení a názorů členů skupin Oydssea, Morava, Markýz John, Brutus, Vítkovo kvarteto nebo Petra Štěpánka z Unisona, ale i pořadatelů, vesnických obyvatel, starosty, hudebních publicistů či psychologa. Ve vtipných dobových promluvách zde můžete vidět i mladého klávesáka skupiny Markýz John Zdeňka Vlče, známého spoluprací s Alešem Brichtou. Kořením jsou samozřejmě záběry do publika, včetně ladných, do rytmu se vlnících děvčat (nechybějí ani bosé nožky na parketu) či veselých návratů domů s pokřiky typu „Ranní ptáče bez lahváče vůbec nikam nedoskáče!“

Téma alkoholu, ale i vnadných děvčat k zábavám neodmyslitelně patří. Z Korálovy otázky „Taneční zábavy a sex, co se vám vybaví?“ vybruslila Odyssea bravurně: „Manželka.“ – „Jasný, samozřejmě.“

Téma rodiny má svůj kladný moment i v odpovědi Markýze Johna na otázku „Jak se na vaši tancovačkovou aktivitu tváří vaše rodiny?“ – „No, to je hezká odpověď -  jestli bys skočil k nám domů, bylo by to možná lepší.“

Avšak „nejbrutálnější“ jsou podle mne závěrečné sekvence druhého dílu, týkající se všech možných hrůz z tancovaček do okolí prýštících, kdy pomyslným mottem by zde mohlo být vyjádření Odyssey: „Je to na těch tancovačkách tak hrozný, jak občas někteří občané vykládají?“ – Ještě horší!“

Co ovšem mysleli chlapci z Odyssey čistě hyperbolicky, to si přisadil místní občan již s naprostou vážností, aneb pohádka nikoliv za devatero horami, ale o deseti kopcích: „Já bych vám to přál prožít, protože to je něco strašnýho. … Dyť to nejsem jenom já, tam ten druhej soused podal taky stížnost na národní výbor, teda já pořád říkám na národní výbor, starostovi, no. A … to jsem … co jsem vám to chtěl říct…“ … „Kdybyste viděli tu náves, druhej den, co je tady, támhle u kapličky, já nevím, jak bych to řekl, no řeknu to lidově: deset kopců tam bylo, deset kopců za sebou, papíry, všecko, a to není jednou, to je normální úplně pokaždý, vždyť to není možný, todleto.“

Co mne ale odrovnalo snad nejvíc, bylo uvědomělé vyjádření místní občanky zalévající truhlíky s květinami: „Jaký je váš názor na pořádání tanečních zábav zde v obci?“ – „No, jaký je můj názor? Moc dobrej ne, teda, protože opravdu je to … dějou se tady věci dost … vykrádaj se traktory…“

Úsměvné ovšem může být nejen vyjádření prostého lidu, ale nechtěně třeba i psychologa, když se mu podaří vyjádřit postoj k činnosti pořadatele s dvojsmyslným významem určité tělesné polohy: „Viděl bych to jako jednu z aktivit, která prostě toho člověka vede k tomu, že on se rozhodl, on si vybral, něco dělá a neleží při tom na zádech.“ To je pravda, vydělávat se dá i jinak než na zádech, navíc při vizáži některých pořadatelů… Holá, vlastně oblečená nutnost!

Při sledování tudíž nuda rozhodně nehrozí, oba díly jsou velmi zajímavé, byť musím subjektivně říci, že ten druhý mi připadá vtipnější. Ale pochopitelně se v pořadu nejenom mluví, taky se hraje, takže si můžete užít úryvky písniček v tomto dokumentu vpravdě symbolických, jako je např. velký hit Markýze Johna Život je náš anebo Bigbítový dunění od Vítkova kvarteta.

Z hlediska aspektu hudby mi objevení tohoto dokumentu na YouTube připomnělo okamžik, kdy jsem si v Levných knihách v roce 2009 zakoupil kompilační CD Hvězdy tanečních zábav, titulek na jehož bledě žlutém obalu hlásá: „MNV pořádá v KULTURNÍM DOMĚ TANEČNÍ ZÁBAVU. K tanci a poslechu hrají: ODYSSEA, MARKÝZ JOHN, KEKS, BRUTUS…“ Na zadní straně je pak – jak jinak – vlasatá mánička degustující „iontový nápoj“, přičemž ze sleeve-note Romana Jireše nemohu nezmínit následující: „Na závěr bych chtěl poděkovat … režisérovi Sašovi Gedeonovi, který ve svém filmovém debutu Indiánské léto nechal zahrát Brutus a přispěl tak k určité rehabilitaci tancovačkové scény v očích široké veřejnosti.“

Zpět k probeeranému TV dokumentu: co jsem vůbec netušil, když jsem jej začal sledovat, jak vážně a nadčasově vyzní právě v aktuální nelehké době, což dokumentují i závěry členů kapely Morava (mimochodem, všimněte si pikantérie, že kytarista má pod rozepnutou košilí triko Sepultury), jež se mohou stát i jakýmsi symbolickým závěrem tohoto článku:

„Proč vlastně hrajem taneční zábavy a proč nehrajem koncerty… … to jsme chtěli zdůraznit, že o to nejde. V podstatě jde o to, aby muzikant hrál a neseděl doma. … Pro nás je důležitý hrát, protože jsme muzikanti. … Každý muzikant musí hrát a musí mít to publikum. Pokud to publikum nemá, tak jeho práce ztrácí smysl.“

Zdraví Dědek.

 

Komentáře

Můžete použít následující HTML tagy a atributy:
<a href="" title=""> <blockquote cite=""> <code> <b> <i> <u>