VĚRA, PEPA, IVA A RUSTY

„Soukromá vichřice“ / pátek 31. března 2023, od 15 hodin / Brno, hudební klub Rusty Nail

Vážení přátelé, pokud Vám titulek tohoto článku připomíná filmový slogan Prvok, Tečka, Šampón a Karel, tak věřte, že podobnost není náhodná. Prostě jsem to tak chtěl. Panč to byla v pátek pohoda takřka filmová.

Krásné firemní setkání bez zášti a závisti se událo v brněnském hudebním klubu Rusty Nail, hřmělo podzemí, bujelo podhoubí. Už jen pohled na ty chlebíčky a jednohubky, co Věrka nachystala, to byl pohled pro bohy: česneková pomazánka, olivy, šunčička, losos (á la sleď – tomu říkám slovní hříčka!), prostě hodně dobré mňam. Zelené pivo z Náchoda teklo proudem, vedle toho taky Tambor, a kdo byl rozmazlenej a chtěl jenom Plzeň, i jemu se dostalo potřebného (uspo)kojení. Viď?!?

Seděli jsme takhle u stolu, kecali, mezi tím chodili čůrat a tak. Něco po šestý nastoupila Pepova skvadra RCV8, což neznamená nic jiného než Rusty Corporation Version 8 a což neznamená nic jiného než poctivej srdcovej bigbít. A věru duněl až zaduněl, aneb hřměl až zahřměl.

Loučili se s námi dva kolegové, z nichž jeden dokonce vystoupil na pódium a zapěl: Doktor Martin, jak mu říkáme. Zpíval už kdysi s Lou Fanánkem Hagenem a Třemi Sestrami, tož teď si lupnul Jirku Schelingera. Za bicího doprovodu dalšího kolegy, Mistra Karlíka Kubů (ex-Pink Chubby Cigar, ex-Thorn) rozdováděli místní publikum až k nebesům: Jahody mražený, Jsem prý blázen jen, Nám se líbí … hrabě a hravě Drákula.

Samotná RCV8 se taky slušně předvedla, třeba Born To Be Wild, což je pecka, kterou každý zná, ale skoro nikdo nezná tu kapelu, co ji složila: Stepující vlk alias Steppenwolf. Označení první heavy metalová píseň posílám do sardele (moc dobrej chlebíček, Věri), ale že to je bezstarostná jízda, to je teda fakt!

Co mne ovšem totálně dostalo, bylo Sladké je žít. Srdcem jsem to do éteru zařval, Pepa zalistoval pódiovým sešitem a Bože můj, už se hrálo. Prostě písnička na přání. Děkuju, děkuju, děkuju. Báseň o sebevraždě, kterou nespácháte, proto že…

Zbyl jsem až do noci, do tý noci, kdy už tma stéká do kaluží. Jakožto poslední mohykán jsem dostal výslužku (chléb, hermelín, česnekovou pomazánku a jablíčko) a hlavně pocit, že lidi dokáží být ještě fajn.

Věri, Pepo, Ivi a Rusty – díky moc. Někdy příště? Ne ne, my už víme - na podzim příště.

Text Dědek, fotky Věrka.

Fotogalerie