Ticho před bouří - promluva třetí

Byli jedním z největších zjevení tuzemské tvrdé scény devadesátých let. SAD HARMONY dokázali elegantně překročit svazující hranice doom metalu a do tehdejšího hudebního undergroundu vnesla svěží vítr plný literární poetiky, nespoutaných aranžmá a žánrového vizionářství. Po dlouhé odmlce se kapela vrací na pódia, aby v rámci unikátního festivalu Brněnská bouře 2026 rozezněla hrad Špilberk. O minulosti kapely a exkluzivní současnosti, týkající se „Bouře“, jsme vyzpovídali frontmana Jiřího „Skunyho“ Sládka.

Kapela vznikla v roce 1994 jako reakce na vlnu doom metalu. Jak moc se od té doby změnila vaše vnitřní motivace hrát právě tento žánr?
Myslím, že jsme se od toho žánru docela odpoutali postupně už v počátcích. Nevím, jak to mají ostatní členové, ale pro mě je odjakživa příliš svazující zůstávat vůbec jen u metalu. Pokud má hudba co říct, na žánru nezáleží.

Vaše raná tvorba byla spjata s poetikou autorů, jako byli E. A. Poe nebo W. Blake. Plánujete se k literárním inspiracím vracet i v budoucnu?
To byli moji oblíbení autoři už od střední školy a dodnes bych za ně dal ruku do ohně. Každopádně jsme dali kapelu dohromady v zásadě jen pro dvě vystoupení, takže žádnou novou tvorbu v rámci SAD HARMONY asi nelze očekávat. Jsme každý někde jinde a těžko bychom svoje životní a hudební cesty kloubili dohromady.

Jak s odstupem času vzpomínáte na nahrávání alb jako „Elektrula“ nebo „Tête-à-Tête“?
Už si to moc nepamatuju, ale je to vždy kombinace legrace i úmorné práce a repetic. Elektrula byla naspeedovaná nápady a chtěli jsme toho do každé skladby nacpat hrozně moc. Na „Tetách“ nás už trochu zkrotil a umravnil producent Tomáš Šlápota. Zvukově i aranžmá se to konečně učesalo.

Scéna se změnila a dorostli mladí posluchači. Jak bys v kostce popsal vývoj kapely album po albu?
V zásadě jsem to už naznačil v předchozí otázce. Začátek byl hladový a trochu dezorientovaný. Díky Tomovi jsme si začali uvědomovat, na co má smysl se soustředit a co naopak nehrotit, aby to hudební vyjádření získalo nějakou smysluplnou tvář.

V počátcích jste byli vnímáni jako „zjevení“ na české metalové scéně. Cítili jste se tehdy jako průkopníci, nebo jste jen dělali, co vás baví?
Tak bych to úplně neviděl. To, co z tebe leze ven, je vlastně syntéza toho, co jsi nasál a co tě ovlivnilo do té doby. A mě odjakživa bavilo dívat se trochu za hranice žánrů nebo zjišťovat, jak došlo k vývoji jednotlivých stylů. Zdroje vlivů tedy byly možná trochu jiné než u většiny ostatních metalistů.

Co bylo tím hlavním důvodem, který v roce 2012 vedl k dlouhé pauze v činnosti kapely?
Už jsme měli problém spolu komunikovat v rámci tvorby a to už bychom se asi nedokázali nikam posunout. Taky jsem nechtěl, aby to přešlo do osobní roviny a zbytečně hrotilo naše mezilidské vztahy. A hlavně nejde o pauzu. Pouze jsme se domluvili na dvou vzpomínkových koncertech.

Jak lehce, nebo naopak těžce proběhla reaktivace kapely z personálního hlediska?
Protože většina kapely je nadále hudebně aktivní ve svých či společných projektech, tak to zase takový problém nebyl. Navíc jsem si nějaký čas předtím koupil zpět svoji starou basu a ten nástroj vážně miluju. Po odchodu z SH jsem kromě kontrabasu hrál výhradně na kytaru nebo mandolínu.

Co vás po dvou dekádách nejvíc překvapilo na současném fungování hudební scény v porovnání s devadesátkami?
Jak jsou všichni staří, šediví a oškliví. Vážně, já tedy zírám, s jakým zapálením jsou někteří tihle dědci pořád schopní usilovně pracovat a tvořit. Mně věk a životní situace dost vysály múzy. Devadesátky byly nádherně hippie a plné bláznivých možností. Společenský prostor nebyl tak přesycený.

Jak náročné bylo znovu „oprášit“ starý repertoár a najít v něm tu původní emoci?
Něco naskočilo pozoruhodně samovolně, jinde jsme museli trochu zamakat a dokonce mě situace přinutila si ty songy znovu poslechnout. A dovolím si říct, že jsem si někde i řekl – ty vole, dobře jste to sesmolili.

Máte v plánu kromě koncertování i tvorbu nového materiálu, nebo se nyní soustředíte na oslavu své historie?
Ani nový materiál, ani oslavu. Užijeme si hezky tyhle koncerty a uděláme radost sobě a také fanouškům, jestli ještě nějací zbyli.

Na Brněnské bouři na hradě Špilberk máte odehrát průřez všemi třemi alby. Jak sestavujete setlist pro takto unikátní příležitost?
Tomáš nejprve požadoval repertoár výhradně původní z 90. let, ale to by bylo technicky velice náročné a časově asi nemožné. Takže je to syntéza tří alb a dema – věci, které jsme obvykle hrávali a které fungovaly.

Festival je koncipován jako „jednodenní návrat do 90. let“. Která z dalších kapel v line-upu (např. Root, Denet, Hypnotic Scenery) je vám srdcem nejbližší?
Úplně nejvíc bezpochyby DYING PASSION, se kterými jsme absolvovali jak spoustu společných koncertů, tak turné i mnoho mimohudebních událostí a se kterými jsme dodnes dobří přátelé. Ale myslím, že každá z kapel, která se tam objeví, je hodna velkého respektu.

Jaké to je, připravovat se na koncert v tak specifickém prostředí, jako je nádvoří hradu Špilberk?
Já teda vůbec nevím, co od toho čekat. Naposledy si tam zahrál náš kytarista Johny se skupinou SHAARK, ale moc se těším. Brno je pro mě srdcovka, kde jsem studoval, pracoval, kde mám dodnes přátele a kam se vždycky hrozně rád vracím. Špilberk nemám moc odžitý ani s ničím výrazně spojený, tak je nejvyšší čas na nějaký vážný vztah.

Brněnská bouře sází na nostalgii a kultovní jména. Myslíte si, že si vaše hudba najde cestu i k mladší generaci metalistů, kteří devadesátky nezažili?
Já nevím, jestli na takové akce vůbec někdo mladší chodí. Moc bych na to nesázel. Ale zároveň bych si to přál. Devadesátky už to nebudou, leda v našich srdcích. V hlavách těžko, protože tam už z devadesátek nic nezbylo.

Co mohou fanoušci od vašeho vystoupení na Špilberku čekat – sázíte spíše na syrovou energii, nebo na autentickou atmosféru?
Doprdele, obojí!!! Přijďte si to s námi užít! Tyhle kapely už spolu těžko někde uvidíte a na tom staroslavném místě už vůbec ne!!!