SEPTIC PEOPLE & KERN OF THE UNIVERSE!
Koncert / pátek 6. května 2022, od 19 hodin / Septic People, Kern / Brno-Bystrc, KC Odbojářská
Vážení naši čtenáři, ani jsem netušil, že z pátku vyrostou hnedle dva články; leč byla to natolik příjemná akce, že jsem se rozhodl rozdělit svoje zážitky do dvou komponent: jedna bude klasicky hudební, tj. report, jak jej od nás znáte, na téma Septic People a Kern, a druhý článek bude jakýmsi pivním bonusem na téma Po cestách piv bystrckých, který naleznete na samostatném místě našeho webu.
Stoupáme po „odbojářských“ schodech 
snad k rockovému piedestalu, jako s prvními se zdravím s věčně pohodovým Slávkem Fricem a charismatickým Ozzym (ano, chápete správně, že na koncert Kernu se do Bystrce dostavil juknout aj Ozzy Osborne), abych vzápětí uzřel, že na vystoupení své bývalé kapely se přišel podívat i neopakovatelný metalový baryton, pan Jaroslav Albert Kronek, jehož se s lehkou nadsázkou ptám: „Budeš dneska zpívat?“ – A on: „Určitě ne.“ Kteroužto odpověď v tu chvíli „(ne)tuší“ přítomné diváctvo, jež si přítomného Kronka stejně o něco později zkusí vyřvat, ovšem o tom až za chvíli, ať je tady trochu toho rockového napětí.
Z účinkování předkapely SEPTIC PEOPLE jsem nabyl pocitu, že se jim daří realizovat to, co opravdu chtějí – což v životě, ani tom hudebním, není rozhodně málo. Žádné velké umění (proč taky?), ale přímočará a upřímná cesta na Správnou párty a za Dobrou náladou, jak se ostatně jmenovaly dvě z prezentovaných písní.
Po žánrové stránce mix všeho dobrého, co lze v tvrdém melodickém rocku najít (rokenrol, rock, hard rock, punk…), skladby vlastní i roztomilé úpravy (Polámal se mraveneček či Vlk a zajíc), české texty. Zdařilé logo souboru, výborná světla, kouřové efekty, pódiová show (což je ostatně dobře vidět v rámci naší fotogalerie – no jasně, přímo Alice Cooper to nebyl, ale lístek na obě kapely taky stál 250/300 :-) + kvalitní zvuk - to se dělo na pódiu.
A pod stejdží? Jak jsem koukal, tož spokojenost, tanec, radost, a bylo jedno, jestli je vám dvacet nebo šedesát. A když jsem tak pozoroval některá děvčata, říkal jsem si, že takovýhle „rachejtle“ si fakt dám líbit (aneb nežli bomby radši sexbomby). Mimochodem, byly tam jedny fakt nádherný nohy, na něž se prostě nedá zapomenout – má třetí noha o tom doma cosi ví :-).
Á propos, všimněte si u bubeníka „Septiků“ jedné zajímavosti, a sice úsporné bicí soupravy. Vidíte tam nějaké přechody? Já jenom virbl a kotel! Zato potenciálních náhradních paliček měl na boku snad více než blan… (Nicméně abych věc uvedl na pravou míru, kterak jsem zjistil z jiných fotek, jindy eSPéčka přechody mají, a dokonce i dva šlapáky.)
Svěžím ozónem jako
po dešti libých tónů voněla i frontmanova komunikace s publikem, když se odvážně zeptal, kdo se na jejich dnešní koncert připravoval, že si poslechl jejich písničky nebo zhlédl klipy. Zatímco několik rukou se zvedlo, já se musím poctivě přiznat, že jsem do Bástru dorazil prakticky nepřipraven, zapamatovav si předtím pouze název skupiny, její původ z Horšovského Týna a styl rock-rockʼnʼroll. Každopádně skupina a její aparát mi dovolila reparát, a hlavně se s tím nepárat!!!
A na závěr produkce „Septiků“ připojím s dovolením jednu veselou tématickou historku: když jsem byl malej a řádil a běhal u nás na zahradě, jednou mi uklouzla noha a spadl jsem do septiku, rozuměno do žumpy, načež ségra začala zběsile povykovat: „Peťa spadl do hoven, Peťa spadl do hoven!“ Ehm, protože naše rodina byla poměrně veliká, tak ta žumpa byla poměrně hluboká, takže jsem ji coby malej capart neměl pouze a jenom po krk. A tehdy jsem si možná ještě ani neuvědomil, jak bude tento můj pád filozoficky symbolický – totiž že v životě je sraček nejenom po krk, ale prostě až nad hlavu.
Poté již explodovalo tvrdé jádro KERNU, tedy, v tuto chvíli hovořím o explozi, nikolivěk ještě o Explozi, na kterou řada teprve přijde. Ovšem do sálu postupně vtrhla i řada fans, kteří dosud seděli v předsálí, a třebaže jak sama skupina podotkla, škoda že nebylo návštěvníků ještě víc, atmosféra byla skvělá.
Ono ohledně návštěvnosti kulturních akcí se pro mne osobně bohužel stal symptomatickým článek pouze o jeden den starší, který si v případě zájmu můžete přečíst zde:
No jak jsem si ten článek přečetl, 
tak po koncíku musím konstatovat, že Kern dopadl ještě dobře. A ač se muzikou neživí, odehrál jako naprosto profesionální kapela zhruba hodinu a tři čtvrtě dlouhý koncertní program pro rok 2022, v němž samozřejmě krom největších dějinných šlágrů kapely jako již nastíněná Exploze, Fernetový oči, To jsme my a Blízko nás zazněly i další songy, z nichž se sluší vypíchnout zejména následující.
O songu Nejlepší ženský (už nejsou), který byl exhumován pro koncert v Křižanovicích (2014), poté pro řadové CD Hrnu to k tobě (2016) a posléze pro bilanční kompilaci Quadraginta (2018), si ještě dnes leckterý i renomovaný recenzent myslí, že se jedná o novou skladbu, ačkoliv si ji lze poslechnout již na živáku Na Rosničce z roku 1986 (a úplně původně na Demo Kern 1984-5). No nejlepší ženský jsou zkrátka historie! ;-)
Pro mne osobně je vždy velikým překvapením, když Kern zahraje Zídku bláznů, neboť ta rozhodně nepatří ke zcela pravidelným účastnicím jeho živých produkcí - a přitom jde o jednu z nekrásnějších a nejmystičtějších balad, jaká kdy byla v tuzemském metalu stvořena. Jsem si jist, že skupina by ji měla hrát pravidelně, a to nejenom z důvodu toho, že se jedná o jednu z jejích historicky vůbec prvních nahrávek v oficiálních médiích (viz Český rozhlas Brno 1986).
„Bang!“ je druhá nová věc z poslední řadovky, která se v pátek hrála. Hudbu složil Slávek Karásek, jediný stále účinkující zakládající člen souboru, přičemž z hlediska textu je věcička interesantní tím, že původně měla jiný text a jmenovala se Nemá o mě zájem. Docela mne mrzí, že došlo k vlastní „předělávce“, nicméně i nová verze má svou zajímavost – zkrátka pořád je to pecka k spolknutí.
Třebaže kapela sama se na pódiu zase až tak moc nehýbe, i přesto je na stejdži při Kernu živo. Působeno je to jednak sympatickým pohybem Michalovy vlajky, kterou mne v onusi chvíli lehce přetáhʼ (rozuměno rozechvěl pot na mé tváři i duši), a druhak rozličnými důmyslně sofistikovanými pohyby, jež sice nevyžadují příliš mnoho tělocviku, ale i přesto evokují dojem dynamických obrázků: např. krásně o sebe hlavami / zády opření Iva & Míša (a teď ho tam strč! :- pardon, to jsem si vypůjčil z někdejšího fanzinu kapely Root, kde tuším Mr.Dan popisoval svoji „oblíbenou“ polohu) či Michalova tamburína nad hlavou stoického kytaristy Robiho Křupky, symbolizující pokud ne královskou korunu, tak přímo svatozář. Vtipný gesto, Michale, oceňuju! (Všechno zachyceno v naší fotogalerii.) …a Robi nehnul ani jednou metalovou brvou.
Vydatně aplaudujícímu hledišti věnovala skupina dva přídavky vážící se k jejím 80. letům: první byla první kerňácká vlastní skladba Černej kocour, někdy uváděná pod názvem Smůlu mám, a celé vystoupení zakončeno bylo jest singlovkou z roku 1988 Není větší síly, byť ve zkrácené verzi známé z CD Mistr čas.
A co všechno jsme zažili ještě mezi tím vším? Bylo to jenom chviličku předtím, než se to stalo: můj kamarád Milan mi říká, týjo, měli by Kronka zmínit, když na „ně“ přišel, né? Asi za deset minut vyhlásil zpěvák Michal Konečný z pódia zhruba jako že na koncertě vítá Jardu Alberta Kronka, autora mnoha písní Kern (promiňte, není to citace). A Milan mi pak říká: Tys jim něco říkal, že to řekli? A já mu říkám: Nic jsem jim neříkal, to oni sami říkali. :-)
A aby toho nebylo málo, tak diváctvo skutečně začalo přítomného Jardu Kronka vyřvávat v tónu a smyslu tom, aby vylezl na pódium a střihl si s Kernem aspoň jednu písničku, leč k tomu celkem očekávaně nedošlo. Ovšem Albert velmi poctivě vzadu, u mixážního pultu stál, soustředěně poslouchal a kdo ví (Bigbítový Pánbů ví), co se mu odehrávalo za životní obrazy v mysli i duši. To se možná nikdy nedozvíme. Co ale víme z koncertu a naší galerky zcela jistě, jaké gesto udělal v závěru koncertu z otevřených dveří vedoucích do sálu směrem k pódiu.
Kromě hudby fungoval samozřejmě merch, oba stánky obou kapel v předsálí vedle sebe, přičemž já musím zmínit zejména jednu situaci, která mne dojímá ještě teď: a sice jak si sličná Petra od Kernu pro můj snímek rozpustila vlasy, což mi emocionálně připomnělo nádherné zhudebnění básně Jana Skácela „Modlitba za vodu“ Jiřím Pavlicou a Hradišťanem: „Voda je krásná, voda má, voda má rozpuštěné vlasy“…
Po organizační stránce byla akce velmi dobře připravena (ono Kulturní centrum Odbojářská věru není žádným pořadatelským nováčkem), takže vevnitř jste si mohli koupit různé alkoholické i nealkoholické laskominy a venku stál stánek s teplou kuchyní: klobásky, bramboráčky a spousta dalších laskonek ke gurmánskému polaskání. Mimochodem, onen stánek měl na boku roztomilý nápis „Huhňák“, ale o tom blíže až v bonusovém článku.
Jinak ten titulek s přídavkem „OF THE UNIVERSE“ je v prvním plánu asi jasnej – když Septic People, tak Plastic People … of the Universe. Má však i své další souvislosti. Třeba s termínem „galaxie“, který se v hudební tvorbě Kernu vyskytuje – pokud se tedy nepletu – pouze dvakrát. Poprvé v dějinné skladbě To se mi jen zdá, ve verši „galaxií řítíš se jen jednou“, podruhé v cit. songu „Bang!“ ze zatím posledního řadového alba Kernu Hrnu to k tobě: „galaxií sem tam špína proletí“ (text nynější bubeník Kernu Sláva Fric, takže si v Bástru vlastně odbóchal svoji vlastní zonku).
Je to tak. Galaxií řítíme se jen jednou, bohužel s nejednou špínou, a tak nezbývá, než se všemi prostředky snažit hodit tu galaxii do gala. Pomáhej nám k tomu Bigbítový Pánbů, pomáhej nám k tomu zázračné stvoření jménem Hudba.
Text + foto Dědek.
P.S.: A jako takovej kovovej cvoček na metalovým dortu Vám v naší galerce přinášíme jednu z nejkrásnějších džisek, jaký jsem kdy viděl; možná i proto, že není jen o zahraničních hvězdách, ale hodně i o těch našich domácích: Arakain, Törr, Tublatanka, Kreyson, Vitacit, Motorband, Titanic, Ocelot, Loretta …a taky Kern. Mrkněte, žhne to železem!
A navíc mne to inspirovalo k založení jisté soutěže… těšte se.
Komentáře