Šaškové počmáraní ?!?

Motto:

Co po mně chceš, pravdu či lež,
Zkus ty dvě rozeznat a pak se směj
Barevný svět láme mi hřbet
Přesto chci být šašek počmáranej!

(skladba Šaškové počmáraní z pořadu Manéž Bolka Polívky, autor hudby Petr Hapka, autor textu Michal Horáček).

Ehm ehm, doteďka jsem si připadal občas, a občas i občasto jako pouhý šašek. V sobotu se tento můj životní status poněkud změnil.

Tzv. „tišnovská doslava“ padesátin mého ctěného brášky Boba (neplést prosím s kakaovými boby, ani s Bobem a Bobkem) se konala jistou nejmenovanou sobotu v sympatické brněnské hospůdce U Sedláka. Objednaná voňavá kolínka vypadala stejně šťavnatě jako špinavá kolínka moje, a zatímco ona pečená byla slupnuta hned, ta moje kolínka mi naštěstí zůstala, což bylo fajn, panč jsem měl čím dojít dom. Po těch mnoha pivech takřka na kolenou, ale ... táhněte do háje! ;-)  

V klidu až klídečku si tak lehce až těžce popíjím svoji poutnickou špínu, když tu najednou kurvafix se objeví fix. Centrofix. Černý jak myšlenky noci, černý jak pozdrav z Afriky, černý jak ten nejhořčejší stout, černý jak Zdenál Černý z Titaniku a černý jak opak bílé mlhy kdysi nedávno nad Brnem.

Geniálně nabitý jukebox (věřte nevěřte, mají zde například kompletní řadovou diskografii death metalového Krabathoru, sic!) hřměl pecky jako Nikdy se nevzdávej a další obdobné, pivo se valilo tlakem zvíci tsunami a bylo tělo na tělo. Vlastně ústa na ústa a centrofix na tělo.

Zmíněným popisovačem se na kůži psala hesla, psaly se pozdravy, vzpomínky a tak. Holt přítomní šašci a šaškyně se čmárali jak o život a za chvíli z nich byli šašci počmáraní. Počmáraní černým centrofixem, který – jak jsem se pro jistotu bezpečnostně optal – nebyl toxický; intoxikováni jsme byli pouze pivem a příbuznými alkoholy.

Ehm, proč jsem se vlastně ptal na onen, in eventum toxický charakter popisovače?

Jednou takhle kdysi před léty jsem měl sraz na pivo s mým nejlepším kamarádem Koldou, mimochodem slušným metalovým maniakem, který tehdy dělal v barvách lakách. Chilližto různý do éteru čpící chemikálie a tak. Stačilo cca patnáct minut mého setrvání v této provozovně, abych se do 24 hodin po půlce těla obsypal velmi prapodivnými, leč velmi viditelnými kožními bobulemi, které tak trochu připomínaly poslední výstrahu před popravou.

A nutno zdůraznit, že již notnou dávku času před tímto konkrétním incidentem mi jednou takové kožní bobule vyskákaly u nás na zahradě, když jsem se neprozřetelně vykoupal v bazénu ošetřeném Savem. Vida mne po vyléznutí z bazénu můj švagr, komentoval to suše slovy, že něco takového viděl pouze jednou v životě. Ten člověk pak prý do týdne umřel.  

Tož tolik tedy na vysvětlenou, proč jsem se bál centrofixu. Legrace ovšem nekončila, ani když nebyl toxický. Vysvětlím.

Druhý den posílám všem zúčastněným zoufalý e-mail: „Děcka, to nejde umejt!“

Pomáhá rada mého bratra ve smyslu tom, abych použil slivovici. A aby to nebyla škoda, tak prý nějakou horší. No jo, jenomže rébus - kde mám v lednici najít HORŠÍ slivovici?!?  

Velké to dilema mezi orálem a masáží jsem překonal vědomím, že do práce nemůžu v pondělí přijít jako Velký buvol na válečné stezce. Tož sorráček, má výborná slivovičko, kde mýdlo nestačí, su zkrátka namydlenej.

Mydlím si ruku slivovicou, špetky odloupnutého centrofixu stříkají po koupelně a já stříkám radostí, radostí opět krásně vymydleného, zcela čistého úředníka, heh. Potvrzuje se nejenom rada mého bratra, ale též lidová moudrost, že slivovice je lék na všechno.

Ano ano, život a svět mi dýchá na záda, a já prožívám proměnu jako z jiné planety: už nejsem šašek počmáranej - už su zase jenom obyčejnej šašek! ;-)

Doslov:

Ne že se snad / není co bát
úzkost má tlapy jak Cassius Clay.
Ten věčný strach / na miskách vah
převážit chce šašek - počmáranej.

Bráškovi a všem poděkování, tady namydlenej Dědek.