REPORT Z KONCERTU, KTERÝ SE NEKONAL

Report / Kern, Kostarika, Tomáš Skuhravý a tak dál / sobota 23. června 1990 / Brno, Líšeňské (dnes Mariánské, před revolucí údolí Klementa Gottwalda)

A je tady Itálie!

Psal se takovej krásnej víkend roku 1990, teplo bylo i v duši. Neexistoval internet, mobily, žádná taková elektronika. Se svou ségrou Míšou a našou tehdejší kamoškou Hankou jsme se vypravili do líšeňskýho údolí, kde měl hrát i Kern.

Čekáme na autobus na nádraží u Grandu, na tzv. Staré Americe (Malá Amerika kousek vedle), moc nás tam není , protože se hraje fotbalové Mistrovství světa ve fotbale (odtud ona Itálie), a „ty moje“ holky se mi posmívají, něco ve smyslu, že su jako děcko (no pardon, bylo mi už 15, a svůj první koncert jsem absolvoval již před dvěma lety, heč).

Přijíždíme na místo samé, vcházíme do útrob údolí, ano, pódia jsou postavená, jenomže ta tam byla za socialismu postavená furt. Zdravíme se s pár dalšími fanoušky (chápeš to, nemáš chytrej smart, nemáš žádnej mobil, nemáš komu zavolat), a nakonec se od kohosi dozvidáme, že fesťák byl zrušenej. Proč? To si bohužel dodnes nepamatuju.

Tož co teď? No nejblíž je hospoda U Raka. Tak dem. Dodneška si pamatuju ten krásnej klasickej čtvercovej stůl, u něhož jsme seděli, myslím že aj ubrus tam byl, paní servírka byla skvělá, a když se jí ségra zeptala, jestli by mi nedonesla pivo, sice chvíli zaváhala, ale když mne viděla, jak su absencí Kernu a pitného režimu zbídačenej, přistála mi ho tam.

Tož jsme si tak hezky popíjeli, až se sestře udělalo nějak blbě a odešla na záchod. Jelikož se paní servírka velice citlivě zajímala o její osud, řek’ jsem jí, že šla blít. Paní vrchní se sice trochu podivila, že blije ona a nikoliv já, ale protože nebyla potřísněná podlaha, upokojila se a šla točit další pivo (samozřejmě nám).

V průběhu pivní senace jsem se šel projít ven a dýchal krásný čerstvý vzduch u tamější kamenné zídky (Zídky bláznů?). Vzápětí jsme se všichni odebrali zpátky na antabus (pardon, na autobus) a s lehce přiopilými játry se vydali zpět k rodnému centru.

Na palubě Antonova Ruslana přistáváme před Grandem a přede mnou dva maníci s naplno puštěným kazeťákem. Přibíhám k nim a ptám se, jakej je stav – 4:1 pro nás, říká jeden z nich. Vedeme o tři góly nad Kostarikou a Tomáš Skuhravý dal hattrick.

Vracím se zpátky ke svým dvěma holkám, radostně jim sděluji aktuální novinu z Itálie a dál už si nic nepamatuji.

No jo, to je tak, když vládne mistrovská noc...

Z léta roku 1990 srdečně zdraví Dědek.