Report: Second End, The Pant, čtvrtek 7. března 2019, Brno, Melodka
Dedikace: Tento report jest věnován Radkovi Miklicovi za tu neúnavnost, kterou celý léta dělá hard music, a taky za to CD, s nímž na mne nezapomněl. Radku, ještě jednou dík!
Jsou prvý konce, který končí blbě, a jsou třetí konce, který končí nijak. No a jsou druhý konce, který se otvírají vstříc - jedním takovým je skupina SECOND END.
Chlapci, pozoruji Vás již od roku 2005. Prošli jste si různými údobími, museli měnit zpěváky, nicméně Vaše jádro zůstává velmi tvrdé a pevné: zakladatel, srdcař a basák Radek Miklica, kytarista Petr Ducháček, postupně přibyl kytarák Roman Švantner, jenom na čas se vzdálil bubeník Milan Velecký, no a o zpěvácích bude ještě řeč, ne-li přímo zpěv.
Ovšem vždy, a možná navždy mne tato kapela fascinuje svojí schopností vymyslet vynikající, melodicky nápaditou skladbu, podpořenou emocionálně promyšleným textem, takže vždy, když jsem si tu či onu písničku pustil, přeběhl mi onen pověstný mráz po zádech. Ano, to je přesně to kritérium, jímž rozlišuji písně dobré a ty nejlepší – při těch nejlepších mi prostě tak nějak furt běhá. ;-)
Proto nemohu nevzpomenout frontmana Richarda Antonína, dle mého osobního názoru nejlepší hlas tuzemského metalu vedle Ládi Křížka a Jaroslava Albert Kronka. Tihle dva neodešli, on ano. A vím proč, leč nemohu to říct.
Ale co říct mohu, že jsem zažil odchody řady metalových ikon, ať už odchody jenom mimo muziku anebo přímo do nebe, a většinou jsem to bral, že to prostě tak je nebo že to tak musí být. Jenže když odešel Ríša, obrečel jsem to a nestydím se za to.
Se souborem nazpíval možná jednu z nejlepších desek, jež kdy byla v žánru tuzemské hard music, kterak svůj styl nazvala sama kapela, natočena: CD Dobrá rána z roku 2005 (řadím ji do svého osobního TOP TENU), nádherná slovní hříčka - singulár jedné rány i plurál dobrých rán. A věřte lidičky nebo nevěřte, i tato stará stařičká, ale nestárnoucí deska byla ve čtvrtek na Melodce oživena!
Neber mi křídla. „Nechej mi křídla, bez nich se dál nedá snít“, rozléhá se docela slušně zaplněnou Melodkou, piju svoje pivo se svým pokrevním bratrem Milanem a docela slušně vzpomínám na hrušovanskej Rockfest 2005, kterej Sklenda na svým webu v souvislosti právě se Second Endem uváděl sloganem „Kreyson žije?“. Jó to byly časy. Jó jo, stačí jen málo, lítat se sám naučím.
Ríša pak s kapelou po letech nazpíval ve studiu No Easy Time, jenomže jako live zpěvák už se nenavrátil.
Návraty do nikam? Tak to je skoro přesný. Několik let jsem se totiž z dohledu SE lehce, vlastně spíš těžce ztratil, abych se jako ztracený syn znovu objevil a znovu si TO užil. Takže celý ty měsíce bez SE jsem se vracel do nikam, až jsem se konečně vrátil tam, kam asi patřím.
Melodka tleskala nadšením přítomných, ono aby taky ne, když tahle kapela je plná vynikajících muzikantů, a ohledně oněch zpěváků, pojďme to tedy vysvětlit:
Po Standovi Bořovi Peřinkovi, který skvěle zvládl vynikající album Tváře, nastupuje ikona moravského heavy metalu, a sice symbolicky nikoliv Bořa, leč Broňa, občanským jménem zpěvák Bronislav Mikulinec. Pravda, to jméno zní jak z vinohradu. Z Vinohradů?
Ten má za sebou docela slušnou pěveckou dráhu, neboť... v rámci kariéry jedné z nejslavnějších brněnských metalových grup jménem Titanic nazpíval její třetí řadové CD s příznačným názvem „3“, posléze zvěčnil celou věčností opomíjené album Velká Morava od dobové heavy metalové Argemy, dnes ExArgemy (protože dnešní Argema hraje všechno, jenom ne metal), a v přípravě je rovněž nové CD aktuálního Second Endu, které prý bude celé v češtině. Huráááá, moja duša z teho čurá!
Moc mile mne překvapilo, jak to Mikulincovi na Melodce zpívalo (skoro jako ve sklípku, ha ha): Plný hlas - šťáva jak z mačkaných hroznů, plný výraz, obrovská chuť a síla, jeho zpěvné hrdlo bylo prostě hrdlo láhve s tou nejlepší tekutinou, která prýštila do nás, do fans, zkrátka a zdlouha do Melodky a zas a zas!
Kapela je sehraná, vo tem žádná, strunná aj rytmická sekce je prvotřídní filharmonie, kucí sou to slušní, umějó pozdravit, nepropadajó, aj cédéčko vám donesó, nezapomenó (ješče jednó díky, Radku!), no tak tohle jó.
Sekáčům chybí k dokonalosti jen 2 stěžejní momenty:
- Zcela vynechat angličtinu, která se prostě k Hodonínu fakt nehodí – no uznejte, jak to zní, do prdele: „In Hodonín / I’m soldier / of the state...“ ;-)
- Uvědomit si, že stejně jako Kern si nedovolí nezahrát Blízko nás, Titanic Metalovej svátek, Tublatanka Pravdu víťazí a Kiss I Was Made For Loving You Baby, ani Second End nesmí zapomínat na svoje staré hity. Nehrát songy jako Vinohrady, Nejde s tím hnout nebo Hra stínů či je totiž přečin nejen na sobě sama, ale hlavně na fanoušcích. Na fanoušcích, jako su třeba já!
Tož ale jinak very good. Covery komentuju jenom stručně, tohle kapela takového kalibru fakt nemá zapotřebí, oceňuju závěrečnou přídavkovou klipovku Vše co mám, kterou režíroval Honza Toužimský z Arakainu, s nímž se Sekáči seznámili na turné Dobrá rána, právě odkud zdrhl fenomenální Antonín. Přiznám se, že tuhle kompozici nijak zvlášť nezbožňuju, připadá mi taková nesecondendovská, neosobní, bez mysteriózní nálady, ovšem objektivně musím podotknout, že její nesporně vyzývavá rytmika na koncertech funguje hóóódně dobře.
No a pak už jsem si na Melodce musel vzít na deset vteřin mikrofon (Broňo, děkuju moc za důvěru!) a ohlásit definitivní přídavek – nemohu sice přesně citovat, ale mlel jsem cosi jako: „Vážení přátelé, a teď prosím vzpomínka na pana Richarda Antonína a na Brooklyn v lednu 2006: Vody jsou hluboké!“ (Kdybych to předtím neviděl v playlistu, tak bych zřejmě machra nedělal, ha ha.)
Ano, Vody jsou hluboké je skladba z pera bývalého zpěváka, jak mne Broňa skvěle doplnil, poprvé jsem ji jakožto čerstvou novinku naživo slyšel v dnes již bohužel bývalém brněnském klubu Vildy Majtnera Brooklyn, psal se 21. leden 2006 a já si z toho sedl na prdel, a to doslova, neboť v zaplněném klubu, kde se už sednout nedalo, nějací maníci, s nimiž jsem se během produkce seznámil, a když se dozvěděli, že su Dědek, mi z recese sehnali židli a já celý zbytek koncertu SE proseděl jak v lóži, prostě nikolivěk lážo plážo, ale lóžo plážo, až jsem začal mít strach, jestli ta moje prdel není nějaká teplá, ha ha. Ona píseň posléze vyšla na Promo CD 2006, leč tam už ji nezpíval Antonín, ale Peřinka, nicméně vřelá je doposud.
Mimochodem, aby byla ještě nějaká prdel, tak po skončení vystoupení SE mi můj pokrevní bratr Milan říká, ty vole, ta poslední zonka, jax ju tam tak vyhlásil, ta byla dooost dobrá.
Orchestr teď v nejbližší době čeká dubnový domovský koncert v hodonínském klubu Nautilus a posléze třeba květnové vystoupení na prestižním Citellus Metal Rock Fest. Náš web vřele doporučuje!
A nesmíme samozřejmě zapomenout ani na úvodní kapelu THE PANT, letitou tvrdou stálici z kraje bruntálského, která do Brna přivezla muziku věru svěží, o čemž vypovídají již samotné názvy jejích kompozic jako třeba Heart Of Fire, Deep In The Dark anebo české Stíny (pokud byste si mysleli, že jsem si to já bídný moravský neangličtinář zapamatoval, tak vězte, že koukám do ukradeného playlistu).
Hmm, stejně jako někteří ostatní jsem tuto skvadru znal pouze podle názvu, slyšel jsem ji poprvé. Ale nelitoval. Tuhletu trojici klučíků s poctivou dvoj-kopákovou bicí soupravou si určitě vepište do paměti, protože když na ni natrefíte, fakt litovat nebudete. A když na ni teda natrefíte, tak vona Vás pak na oplátku svou muzikou trefí kupříkladu rovnou do srdce.
Řízný rytmus, řízná melodika, řízná muzika. Po jediném poslechu sice nemohu podat bližší hodnocení, ale musím konstatovat, že kapela rozhodně nenudila. Takovej rambajz ve trojce, z toho prostě nekouká nic jinýho než slušnej orgasmus...
Ale co já budu pořád mlet doslova pantem (ač svět stojí za jeden prd, na tuhle hříčku já su hrd!), když mohu nechat promluvit zkušenější: snad se zpěvák Kernu Míša Konečný neurazí, když teď budu citovat jeho hodnocení koncertu z již dříve poskytnutého rozzhovoru:
„Už první kapela, bruntálští The Pant, stála za poslech. Ve třech lidech nadělali slušnej brajgl a nadělili nám velice solidní porci poctivého hard rocku. No a Second End, ten šlapal jak dobře namazanej stroj, spolehlivá rytmika, velice šikovní kytaristé, výborné kytarové riffy i sóla, a velice příjemný a suverénní vokální projev Broňka Mikulince i ostatních kluků. Moc jsme si to se Slávou Fricem, který mimochodem otextoval několik písniček Second Endu, užili. Jejich set měl to správné napětí a rytmus, jak se říká, tah na bránu, navíc každá písnička byla trochu jiná, takže ani na chvíli nesklouzl do nějakého stereotypu, co se někdy, bohužel, u autorské tvorby stává. Moc hezky vystavěné melodické linky, trochu mi to evokovalo takovou fúzi rockového Regonu ve své melodické éře a metalového Titanicu, se kterým mimochodem Broňa nahrál album. No a hodně se mi líbilo i zařazení dvou bonusových coverů, Hail To The King od Avenged Sevenfold a Enter Sandman od Metallicy. Cítil jsem z těch kluků, že je to prostě baví, byla v tom radost a srdíčko, a to je pro mě hodně důležitý. Víš, nebyla v tom žádná póza, byl to příjemný a uvolněný projev radosti z hraní, tak to na mě aspoň působilo. My jsme vlastně se Slávou už byli na odchodu, ale před Melodkou jsme se zastavili, podívali jsme se na sebe a Sláva říká: „Ty vole, to bylo hodně dobrý“…a já na to: „To teda bylo“…a Sláva: „Měli jsme jim to říct“…no a já: „Tak jdeme zpátky a řekneme jim to“…a tak se taky stalo, vrátili jsme se do klubu, a zašli jsme kluky pochválit a říct jim, že to bylo k… dobrý! Fakt si to zasloužili.“
Krásná slova od člověka, kterej v muzice už taky cosi prožil a moc dobře ví, jak je to krásná, ovšem těžká řehole - z čehož plyne jedno jediné: že rockoví muzikanti jsou prostě řeholníci!
No a jelikož můj pokrevní bratr Milan, který se mnou na Melodce byl a pil, bydlí na Vinohradech, snad si mohu na závěr dovolit už jenom decentně lehkou slovní hříčku:
„Nad vinohrady slunce pálí / dnes už nepůjdem spát“...
Text + foto Dědek.
Komentáře