Report: Československý Rockfest rozburácel Brno!

REVOLUCE V DĚJINÁCH ROCKFESTŮ

aneb

TAM KDE ZNĚL KYTARY MARATÓN

Report / ČESKOSLOVENSKÝ ROCKFEST 2019 – 1. ročník / Public Relations, Lidopop, Titanic, Aleš Brichta, Citron s Láďou Křížkem a Tanjou, Kern, Roman Dragoun a Futurum, Metalinda, Tublatanka, Vitacit / sobota 8. června 2019, 11.00 – 24.00 h. / Brno, fotbalový stadion za Lužánkami 

Dedikace: Tento report věnuji svým kamarádům, kteří mi zcela nezištně zajistili „GUEST“ vstupenku; z důvodu diskrétnosti je nebudu jmenovat, ale oni sami moc dobře vědí, o koho jde. Ještě jednou díky moc!  

Ze soboty na neděli jsem měl zvláštní, leč velmi příjemný sen: zdálo se mi, že na jednom festivalu vystupují společně legendy československého hard & heavy, proslavené zejména přelomem 80. a 90. let. A ejhle – ráno se probudím, na mém nočním stolku je místo obvyklého piva položen foťák, tak jdu do něj, koukám na snímky…on to nebyl sen! A ještě ke všemu přímo v Brně, na slavném, jak já říkám Švancarově fotbalovém stadionu za Lužánkami. Bylo toho moc, takže dost zdržování, pojďme na to! 

Na rozjezd předkapely: Public Relations a Lidopop

Kdo si před samotnou akcí pročítal pořadí kapel, mohl se domnívat, že úvodní sekce, počínající již brzkou jedenáctou hodinou, představuje nějakou mediální prezentaci sponzorů a podobně, zkrátka klasické Public Relations. Jenže ona se tak jmenovala první kapela, kterou si můžeme pamatovat jako předskokana z nedávného vystoupení Europe taktéž v Brně. Když jsem s mírným zpožděním přicházel ke stadionu, její rockový projev již duněl útrobami kultovního svatostánku, a s ohledem na šílenou frontu u vstupu (jak můžete ostatně zřít na úvodní fotografii naší galerie), jsem skupinu přímo na stadecu již bohužel nestihl. Čili asi takhle – to co na tý fotce vidíte úkosem na pódiu, to „zbylo“ z Public Relations. 

Pořadatelé zvolili předkapely dvě, takže následoval brněnský Lidopop, jehož název je zčásti pravdivý a zčásti ne. Trio rozhodně nehraje pop, ale rock, a to s poměrně hutným kytarovým soundem, ovšem co je pravda, jedná se o kapelu již takřka „zlidovělou“, neboť její jméno zná už snad každý Brňák, o což se sama zasloužila nejen přístupnou, nijak zbytečně nekomplikovanou tvorbou s českými texty (hrála se třeba skladba Láska), ale též neúnavným četným vystupováním čili spoustou odehraných koncertů. 

Co ale ještě úplně všichni Brňáci nevěděli, v Lidopopu již nepůsobí její frontman Martin Kudla Kudlička, který celý CS ROCKFEST spolu se svým slovenským kolegou moderoval, ovšem místo toho svou bývalou „alma mater“ zpod pódia se zájmem, již s pomyslným i reálným patřičným odstupem sledoval. Sapristi, to musí být pro muzikanta děsný, když si nemůže zahrát a musí jenom řečnit! Ale zase na druhou stranu, pořád lepší, než když „řečníci z Parlamentu“ občas hrají… Mno, Kudla to ve zdraví přežil a pln sil se vrátil na stejdž ohlásit první metalovou bombu dnešního…no akorát nemůžu napsat večera, důvod je jednoduchý - je totiž teprve krátce po poledni, když se na pódiu zjevuje jedna z nejdůležitějších tuzemských metalových kapel všech dob: 

Brněnský hráč Titanic nekompromisně tasí Eso Herz

Titanic loni na podzim vydal vskutku povedou desku Soumrak Titánů, na níž se rozhodl poněkud výrazněji zavzpomínat na své prvotní údobí z poloviny 80. let, neboť na ni zařadil i 4 písně ze slavného dema Eso Herz, z nějž kromě titulky, nebo prognózy sobotního večera Pěkný vokno mám, za Lužánkami zahrál i mou obzvlášť oblíbenou Kam se schovám, jejíž svižný kytarový riff hraje ve slokách takřka všemi barvami, tu-du-du-du, tu-du-du-du, no po tak přesné interpretaci hned víte, o čem mluvím!

Před několika měsíci se v táboru fans řešila záhada, zdali má Titanic v úmyslu ukončit či přerušit svoji kariéru, což evokovalo vícero faktorů, včetně názvu poslední desky. Naštěstí se nic takového neděje, protože by to byla obrovská škoda – tomuhle orchestru to hraje jako zamlada! Jen tak dál a jen houšť, to Vám říká Dědek tloušť. 

Skupinu sice zkraje roku na vlastní žádost opustil kytarista Džoro Enčev, který se věnuje svému projektu Jerem.I, s nímž absolvoval jarní turné po boku Krobova Kreyson Memorialu, nicméně byl nahrazen jiným hráčem světových parametrů, ovšem taktéž z domácích „lihů a hájů“, a sice Mistrem Ashokem, jedna z jehož kytar, ta rudě potřísněná vypadá, jako kdyby hrála nejen s Cradle of Filth, ale jako kdyby si zahrála i ve filmu Texaský masakr motorovou pilou či v nějakém jiném podobném Večerníčku (v galerce na celém snímku kapely vlevo). 

Mimochodem, když jsme u té vizuální stránky věci, tu ovlivňovala skutečnost, že světelný park byl v těchto fázích fesťáku v důsledku denního světla prakticky zbytečný, já však chci na tomto místě zmínit něco jiného, neboť soustředěně zarputilý a chvílemi lehce „vražedný“ pohled Milana Hanáka působil dojmem, jako kdyby se coby pasažér jednoho nejmenovaného parníku právě dozvěděl, že má na boku díru. 

Titanic pochopitelně vzpomíná nejen na výše zmíněné demo, takže nutně musely znít i další pecky: z jedničky Železná panna, ze dvojky titulní Ábel, a samozřejmě že do fronty na aplaus se prakticky povinně zařadily taktéž největší hity Figurína, Simulant a Metalovej svátek, při jehož zpěvu se někteří jedinci začali dostávat do takového rauše, až to vypadalo, že by dneska nepotřebovali ani alkohol. Na ten ovšem stejně došlo, jelikož závěrečný přídavek v podobě Tchýně („že chlastám jen rum, že ožralcům platím, řve na celej dům“) pak některé jedince svým textem očividně inspiroval, na jakého panáka své kamarády před Brichtou pozvat.  

Aleš Brichta: „Vraťte mi mý mládí, vždyť mi bude šedesát!“

Zatímco na úvodní dvě předkapely bylo publikum pod stejdží prořídlé jako kštice Ládi Křížka, už na Titanic a následně na Aleše Brichtu začalo přituhovat, což ostatně dokumentuje i naše fotogalerie. A musím pochválit nejen přibývající fanoušky, což ostatně následně udělal i Aleš Brichta (Díky, že dokážete jít na muziku a nesedět jenom u těch debilních zpráv), ale rovněž pana zvukaře za velice dobrý, jednoznačně nadprůměrný, ostrý zvuk už v těchto počátečních fázích celého maratónu. 

Je to tak – Alešovi bude za dva měsíce 60 let, a tudíž na otázku, proč byl v úvodní skladbě Proč? pozměněn text, je odpověď nabíledni. Protože už mi lásko není dvacet let a už mi není ani dvacet pět, a tudíž slavný verš „Nechte mi mý mládí, vždyť mi není šedesát“ si už můžete poslechnout tak maximálně z desky, zatímco naživo Brichta nekompromisně řve „Vraťte mi mý mládí, vždyť mi bude šedesát!“ A upřímně se přiznám, že mne v tu chvíli zamrazilo, a to i s ohledem na Alešův aktuální zdravotní stav, který bohužel způsobuje, že za Lužánkami u svého mikrofonu s řetězem stál pouze na úvod a závěr svého setu, zatímco po celý zbytek koncertu proseděl „v Hard Rock Baru“ – tedy na židli s tímto logem. 

O to upřímněji a s obrovským respektem smekám nad tím, že stále zpívá, stále vystupuje, a také za Lužánkami se rozezpíval k velkým emocionálním výkonům. Za zády má spolehlivou kapelu složenou ze starých mazáků i mladých ratolestí, ti všichni vědí, za kým hrají, všichni vědí, že Aleš Brichta je ochranná známka jak sviňa, která prostě táhne. 

I repec táhl dál, hrály se jak písničky Arakainu (Adrian, Ztráty a nálezy), tak vzorky ze sólových alb (Dívka s perlami ve vlasech) nebo projektu Zemětřesení (Jsem prý blázen jen), tak i novější věci od ABBandu – viz ve své době nechvalně zkriminalizovaný Deratizer anebo song, který velice dobře dokumentuje pocity z porevolučního vývoje, čímž do koncepce akce k 30. výročí revoluce zapadl jak meč do pochvy: Cizinec ve vlastní zemi. 

No a když jsem použil slovo „meč“, tak se vlastně plynule přesouvám k závěru setu Aleš Brichta Projectu, který svůj kvalitní výkon završil – pokud pominu příznačně stadionovou hymnu Nechte vlajky vlát - ultrarychlou „antickou“ petardou z debutového pantonského singlu kapely Gladiator, a třebaže jsme se původním tématem vraceli o X staletí zpět a dobou natočení do půlky 80. let, ona píseň se může jevit navýsost aktuální i dnes, ať už svou zběsilou rychlostí připomínající neúprosný úprk doby, anebo svým tématickým poselstvím o životních soubojích spojených s pocity jako když jdete na smrt. 

Kráska a Radegast – Tanja a Citron

Citron stejně jako Tublatanka do Brna přivezl stále ještě zlisu čerstvé DVD ze společného veleúspěšného turné Souboj rebelů (a za dobrou cenu, 299 Kč), jednoho z nejlepších tuzemských metalových tenorů všech dob Láďu Křížka a taky zpěvačku Tanju, u níž stále marně přemýšlím, jestli se mi líbí víc její hlas anebo ona sama. 

V čem mám každopádně jasno, dost se mi líbí repertoár Citronu, a to včetně onoho starého blues rockového, který ovšem logicky nebyl na pořadu dne, neboť z pódia hřměl poctivý syrový hard rock, který propojoval jak písně letité, tak dítka zrozená nedávno (Píseň ztracených, Hodina dvanáctá), jež se ovšem naučila chodit překvapivě rychle, a do party svých starších kamarádů zapadla tak snadno jako rozdováděný kmet do výkopu před hospodou. 

A citronovská muzika rozdováděla Lužánky opravdu snadno. Jen považte, co skladba, to perla (a vězte prosím, že opravdu nemohu vyjmenovat zdaleka všechny): Ocelové město, Rock, rock, rock, Zahradní slavnost, Vzpomínky, Kráska a Radegast, Tanjin Nad hlavou létá rokenrol… V této souvislosti si dovolím jedinou kritickou připomínku: domnívám se, že na takovéto akci vzpomínkového typu neměla chybět jedna z nejúspěšnějších písní Citronu vůbec, dle hlasování posluchačů dobového rozhlasového pořadu Posloucháte Větrník skladba roku 1988 Zase dál, ale třeba je to námět pro příště, a tak teď jděme zase dál. 

Láďa Křížek sice dle svých vlastních slov ztrácí vlasy, neztrácí ovšem hlas a chuť zpívat, a to je to nejpodstatnější. Samozřejmě, ani Kája nemá vokál jako ve dvaceti, to jsou ovšem objektivní okolnosti, které nikdo nezmění a je třeba se s nimi smířit. 

Tanja si v rámci vystoupení Citronu střihne cca 5-6 songů, a nejinak tomu bylo za Lužánkami. Společným kompozičním vyvrcholením byla „diamondovská“ klasika Kráska a Radegast, duet Ládi Křížka s Tanjou ztvárněný do podoby jakéhosi jednoduššího divadelního představení, za použitím figuríny Krásky v červených šatech a se zuřivě žárlivou přiběhnuvší Tanjou v paruce hotové dračice. No, Láďo, chlape, šlamastyka věru pořádná, ještě že Ti ta přenosná paruka následně alespoň vyrovnala nezadržitelný úbytek vlasů…  

Máme ruce nad hlavou je nejnovější hit z aktuální singlu Citronu, čerstvě na pultech hudebních obchodů, který svým názvem i tématem zjevně plynule navazuje na Tanjin „rokenrol“ a k němuž si kapela přizvala děvčata z publika, což byl určitě mnohem hezčí nápad, než kdybych se tam se svým pivním bachorem vlnil třeba já.  

Melodickým završením byl další duet, nezapomenutelný televizní šlágr Kam jen jdou lásky mé, na kteroužto takto položenou řečnickou otázku bych rozhodně nedoporučoval odpovídat v době, kdy dostanete například kopačky.   

Brněnští „hard-covníci“ Kern to táhnou dál a dál

Ačkoli je za poslední dobu snad každý rok postihne odchod některého člena, brněnští neúnavní „hard-covníci“ Kern to po vzoru refrénu jednoho ze svých hitů táhnou stále dál a dál. V jejich sestavě se poprvé v dějinách objevila žena, baskytaristka jménem a příjmením Iva Pospíšilová (o občanku jsem ji ale nikdy nežádal, neboť si s ohledem na její mladistvý dívčí vzhled nejsem jistý, zda ji už vůbec má). Tělo jejího nástroje je dle mého odhadu zhruba tak stejně vysoké jako ona sama, a mimochodem, všimli jste si, že měla za Lužánkami každou botu jinou? Zlé jazyky tvrdí, že se to stalo při obouvání rozrušením z natolik důležité akce, znalci ovšem vědí, že se to tak prostě nosí! Děvče jedno rozverné! 

Třebaže repertoár Kernu je historicky obrovsky bohatý, kapela si troufá svoje vystoupení startovat titulní skladbou ze zatím posledního řadového CD Hrnu to k tobě, a nutno říci, že tak činí s poměrně dobrou odezvou. Netřeba však zastírat, že zejména při festivalových setech, jež jsou samozřejmě výrazně kratší než samostatné koncerty, pak už zbývá čas převážně na největší evergreeny, a stejně tak tomu bylo i v prostorách lužáneckého stadionu. 

Kterak známo, ačkoli songy souboru se valí většinově ve středním či pomalém tempu, i v krátkém sobotním setu zaznělo poměrně značné množství relativně rychlejších písní, ať už se jednalo o „motorovku“ Miss aut, v níž však - jak víme - jde metaforicky o trochu jiné motory, byť rovněž velmi vzrušující, svěží odpichovku Hvězdám už nevěřím anebo A zítra zase, širší veřejnosti ovšem známou spíše pod refrénovým sloganem „Kde jsme, tam bude se hrát, kde jsme, tam bude se zpívat, kde jsme tam zní kytary tón“ (a za Lužánkami kytary maratón, jak jsem si lehkou slovní hříčkou dovolil připodobnit délku festivalu v jednom z titulků tohoto článku). 

Přítomní fanoušci měli možnost si vyslechnout i živé provedení vůbec nejstarší původní skladby Kernu cca z roku 1982, jež bývá někdy označována jako Černý kocour, někdy bývá uváděna pod názvem Smůlu mám, jak se tomu stalo i tentokrát. Tohle byla tedy vzpomínka ještě výrazněji starší nežli vzpomínka revoluční, ale vždyť právě takové dějinné milníky, jako je počátek vlastní tvorby oproti hraní převzatých věcí (byť mnohdy alespoň s českými texty), utvářely pozdější úspěch všech tuzemských hard & heavy formací. 

Exploze, To jsme my, Blízko nás…to už byly naprosto obligatorní flákoty z tradičního řeznictví jménem Kern, bez nichž si lze gig kapely jen stěží představit. A je úplně jedno, zda se jedná o jemňounké tenounké plátky á la carpaccio, anebo o pořádný zednický stejk, halogeny do krvava zbarvený. A třebaže fanoušci žádali po Kernu stejně jako po ostatních vystupujících přídavek, z časových důvodů (takřka přesné dodržování časového harmonogramu bylo ctí této přehlídky) od něj muselo být upuštěno. 

Za bicími usedlá bubenická ikona z Titaniku, Slávek Fric, sklidil po skončení vystoupení za svůj „tělocvičný“ výkon i s ohledem na svůj věk upřímný obdiv obou moderátorů, kteří jej dokonce neváhali přirovnat ke švédskému herci Dolphu Lundgrenovi – vykonavateli bojových umění! Inu, každý do toho buší po svém… 

Dragoun, který bojuje muzikou + Um jménem Futurum

A po svém do toho „buší“ i Roman Dragoun s kapelou Futurum, třebaže jako jediný z 8 zúčastněných legend nepředstavuje formaci v žánru hard & heavy, ale primárně klávesového rocku, takže buší do klapek. Kdo by si myslel, že v důsledku této žánrové odchylky ustane dosavadní nával před pódiem, že ustane les chtivých fans a jejich rukou, hluboce by se mýlil. Původně jsem se trochu obával, zdali nebude zařazení Futura v rámci jinak jednoznačně zaměřeného festivalu dramaturgickým omylem, ale zpětně musím konstatovat, že se naopak jednalo o příjemné zklidnění dosavadní průtrže decibelů, kdy pod plejádou starodávných elektronických hitů ožily nejen ženy a dívky. 

Přeladit zvukové kolíky z hřmotu elektrických kytar na nástrojově vyváženou rockovou muziku křišťálově průzračného charakteru asi není úplně jednoduché, ale mistrům soundu se to podařilo, a tak mohl za Lužánkami vypuknout společný tanec klavíru, kláves, strun, blan a zpěvu. 

Co člen Futura, to muzikantský pojem. Jelikož to nečiním v tomto reportu u žádné kapely, nebudu ani zde vyjmenovávat všechny členy sestavy, od toho jsou jiné stylistické útvary jako profily kapel, ale zmíním alespoň kytaristu Miloše Morávka, který – jak správně podotkli moderátoři v rámci jedné své hádanky pro diváctvo – hrál jako jediný hudebník v obou po sobě nyní účinkujících kapelách, totiž jak ve Futuru, tak v Kernu – a taktéž dalšího kytaristu Emila Kopřivu, jenž představuje jakéhosi brněnského multihráče, poněvadž je schopen hrát či operativně zahrát snad s každou skupinou na světě, anebo alespoň v Brně. 

Prezentovaný repec osciloval mezi říznějšími kytarovými kompozicemi a jemnějšími klávesovými baladami. Slyšet bylo možno podstatný vzorek z tvorby kapely, namátkou uvedu třeba píseň Kámen tvář. Roman Dragoun své koncerty vždy emotivně velice prožívá, a třebaže jak jsme se s některými známými shodli, svým zjevem se postupně s věkem „sbližuje“ s vizáží jiného brněnského muzikanta Libora Machaty, tak zatímco Machata má na koncertech buď úplně stoický výraz anebo se všelijak různě šklebí, Dragoun působí jako v krásném magickém tranzu včetně přivírání očí, snad i nedaleko bran stavu jménem nirvána. Ovšem pozor! Toto se týká hry na klavír, resp. na klávesové nástroje. Ale co se týče zpěvu, všimli jste si, že každé vyluzování tónů z hlasivek doprovází naopak jakýmisi zvláštními dramatickými cuky hlavou do stran, které navenek připomínají příznaky tzv. Tourettova syndromu po třídenní konzumaci deseti lahví kořalek.

A teď zase chvíli vážně - blížíme se k závěru. Jemná balada Zdroj je jedním z největších Dragounových hitů, o tom není pochyb, a zejména dámy mívají problém při poslechu tohoto ploužáku nevyměšovat. Nicméně absolutní vrchol produkce se konal až jako přídavek: Robin Gibb má svou rozvernou Juliet, Futurum svou důstojně majestátní. Opravdu jedna z nejkrásnějších tuzemských balad, která dokud nezazní, nemůže kapela odejít z pódia. Dozněla Juliet, dozněla kapela…

Kovová královna Metalinda: „English is how-know, skús to radšej so mnou!“

Bratislavská rock-metalová Metalinda nám do Brna přivezla své už šestnácté album, s názvem Moja hviezda žije. 20 skladeb, takže rozsahem de facto 2CD, za 300 Kč, no nekup to, tak jsem to koupil. Na recenzi by bylo ještě brzy, ale rozhodně nelituju, mimo jiné i proto, že na rozdíl od Tublatanky se CD Metalindy objevují v distribuci tuzemských obchodů jen velmi sporadicky (v síti Bontonlandu ale můžete koupit např. CD Best Of 1990 – 2010). 

A nutno podotknout, že právě na písních obsažených na zmíněném výběru je ve svém základě postaven koncertní program této nezapomenutelné slovenské party. Za poslední cca tři roky, kdy v kapele působí na postu sólového zpěváka Andy Samuel Hudák (uvedená deska No 16 je tak jeho první v dresu Metalindy), jsem kapelu viděl v sobotu naživo tuším celkem počtvrté, a vždy jsem byl opravdu maximálně spokojen.

Kapela měla v získání Hudáka (který absolvoval normální konkurs!) obrovské štěstí, neboť on je svou vizáží i hlasovým projevem velmi podobný typ, jako byl první zpěvák kapely Pal'o Drapák. Inventář souboru, nezlomný kytarista, skladatel a textař Peter Sámel („stále mám dost síl“) si může jenom mnout ruce, a tím více a více elektrizovat svoje tělo a duši ke skládání dalších rockových šlágrů, z nichž mnohé se staly takřka kulturním dědictvím československého rocku a heavy metalu. A to budu příkladmo jmenovat jenom ty, které se za Lužánkami hrály: 

Už úvodní Kovový král' rozjařil přítomné diváky natolik, že někteří z nich si nakažlivý refrén „Získal si nás, získa si vás, kovový král, heavy metal!“ zpívali i po skončení celé akce cestou domů. Zalúbená žaba je dějinná klipovka s mladičkou Aňou Geislerovou a detonačními slokami i refrénem. Angie, jak už její název sám napovídá, byla počátkem 90. let inspirována stejnojmennou skladbou Rolling Stones, hlavně ale smrtí kamarádky. English is how-know je slovní hříčka o tom, že není jazyk jako jazyk, takže si vyber ten správný! Jan Ámos Džínový představuje baladu o „učitelovi, který se povedl až příliš“, a o tom, že je i pro české publikum nezapomenutelná, svědčí mj. skutečnost, jak přesně fanoušci doplňovali kapelu co se týče textu refrénu deklarovaného před produkcí samotné písně: „Slobodný je – free, a obloha – sky, mier sa povie – peace, a láska – love“. Zlé jazyky sice tvrdí, no to je přece logické, že toho angličtináře vyhodili, když žáky naučil akorát čtyři slovíčka…ale my rockeři s tím nesouhlasíme! Megahit Slnko nevychádzaj je jak známo o drobném paradoxu, že občas by bylo fajn, kdyby slunce nevyšlo. A úplně na závěr koncertu jako přídavek Jágo, který byl ve své době docela kuriózně nahrán odlišně na promo singlu a odlišně na debutovém albu Metalinda (více se mi líbí SP verze, kde kytary startují ještě dříve, než dozní sólo bicí), to je hudebně i textově zdařilý epos o neutuchajícím zlu v každém z nás. 

Samozřejmě že do setlistu byly zařazeny i vzorky z aktuálního CD: jestliže Tublatanka má song Pravda víťazí, Metalinda má odteď baladickou klipovku Láska zvíťazí. Oproti tomu další novinka, Asi mi chýba sex, je řízná rockovka, a jak sám název napovídá, natož nějaká bokovka. 

Cédéčko bylo v Brně samozřejmě i pokřtěno, aby nejen ono, ale celá sobotní akce i stále přetrvávající česko-slovenská vzájemnost byly oslaveny speciálními rockovými verzemi dvou národních hymen, jak jinak než slovenské Nad Tatrou sa blýska i české Kde domov můj, které najdete rovněž jako bonusy na CD. Metalinda tak velmi dobře vystihla podstatu a myšlenku nejen

Československého Rockfestu… 

Šlabikár čs. hard & heavy z pera skupiny – Tu – bla – tan- ká! 

Ano, na na všechny předchozí kapely počínaje Titanikem bylo pod pódiem plno, ale co se dělo s nástupem Tubly, to se vskutku nedalo srovnávat. Jako by všichni (čili ne nejenom někteří), ale opravdu všichni přišli na Tublatanku. V hledišti nebylo před jevištěm k hnutí, kdo se zázrakem dostal do kotle, už se nemohl dostat ven, kdo se zázrakem dostal ven, už se nemohl dostat zpátky. V tomto konstatování je pochopitelně trocha nadsázky, ale k pravdě tato hyperbola moc daleko nemá. 

Poznal jsem to sám na vlastní rockovou kůži: bylo mi jasné, že pakliže chci v tomhle pekle udělat na tu šílenou dálku (i když jste byli v průběhu fesťáku přímo u technických zábran, stejně to bylo strašlivě daleko) alespoň trochu obstojné fotky, musím jít přímo do kotle. Osobně to na koncertech nemám příliš rád, jsem už starší pán, takže si muziku užívám raději z důstojného povzdálí, leč nešlo jinak.

Ještě včas jsem se přeci jen jakž takž vtlačil do zhruba třetiny střední zóny kotle, ovšem když vypukl Šlabikár ze stejnojmenné debutové desky Tublatanky z roku 1985, pochopil jsem, že pomyslný stativ neudělám ani rukama nad hlavou. Kolem mne totiž byly ruce nad hlavou bez foťáků, kořeň vedle mne mlátil loktama jak v rámci epileptického záchvatu, veškeré tělo skoro na tělo, tudíž když jsem chtěl  udělat nějakou fotku, většinou do mne někdo drcl a rozkymácel nejen mne, ale též můj malý snímkograf. Oj, zdraví krásné peklo z Blavy! 

Muzika vynikající, Kúpim si kilo lásky - a srdce v prášku, dám všechno do poriadku, Dnes – mám rande so svojim mestom, v tu chvíli říkám kamarádce, a teď ten zchátralý stadion fakt spadne. Protože tenhle nápor nádhernejch decibelů prostě nemůže vydržet! Vydržel. 

Zažil jsem za poslední roky celou řadu koncertů Tubly, včetně vynikajícího onoho samostatného a nedávného vlastně pár kroků od Lužánek, v Boby Hall, ale nikde nebylo natolik divoko jako v sobotu, zkrátka bylo to na tom bývalým zbrojováckým pažitu jako Vo vel'kej škole dní.

Hmm, já už vlastně nemusím dál nic vymýšlet, stačí když stať sestavím „jenom“ z názvů dalších skladeb Tublatanky:  Ja sa vrátim, Láska drž ma nad hladinou, Pravda víťazí, Žeravé znamenie osudu... A přesto mi to nedá, abych k nim cosi nedopověděl. 

Ja sa vrátim je hitová zonka z posledního alba Tubly v původní kultovní sestavě Volanie divočiny, která se už bohužel vlivem osudu nikdy nedá dohromady, ježto bubeník Ďuro Černý se na koncert za Lužánkami pozeral z neba. Pravda víťazí dle slov pána Tublatanky Maťo Ďurindy vznikla tak, když před dávnymi rokmi byli - společně s textařem Martinem Sarvašem  - na procházce Prahy, včetně Pražského hradu, a tam se začala rodit hymna, která se o pár let později stala symbolem revoluce, k jejímuž výročí byl uspořádán i lužánecký fesťák. Jó, kdyby Sarvaš přišel zhruba o tři dekády později, je otázka, jestli by ten hit nebyl o červených trenkách...

Vážení přátelé, pakliže nabýváte pocitu, že tento report začínám psát česko-slovensky, vězte, že to není vlivem alkoholu, ale vlivem česko-slovenské vzájemnosti! 

V čs. tvrdé metalové muzice je jenom pár frontmanů, kteří to celý ty roky táhnou pod vlajkou jediný svý, a známý kapely:  v tuhle chvíli mne napadá z thrashového Debustrolu Kolinss, z heavy Motorbandu Máča a z právě hrající Tubly Maťo. Díky, pán Tublatanka! 

Pro mne osobně bylo překvapením zařazení dalšího Šlabikára, a sice Šlabikára IV z poněkud pozapomenutého LP Nebo – peklo – raj. V této souvislosti navrhuji, aby Tubla zkusila udělat speciální živý koncert, jehož první částí by byly chronologicky zahrané všechny dosavadní Šlabikáre (sic!), a druhou částí samozřejmě největší hity. 

Tričko Tublatanky s vyobrazením celé diskografie přilétlo, kam do publika mělo, ale to ještě nebyl konec, ještě sme to múseli skúsiť. Druhé LP Tubly přineslo přesně ty hity, které kapelu vynesly na absolutní piedestal, a jedním z nich byl i titulní Skúsime to cez vesmír. Ten další, ať je včera nebo zítra, a který jsem již zmínil, zní pokaždé jako Dnes: Dnes mám rande so svojím mestom. 

Dnes sme mali rande so svojim mestom a so svojim štadiónom...

Kdo je ještě vzhůru, vzhůru na Vitacit! 

Na samotný závěr celého rock-metalového maratónu jsme si mohli líznout trochu Vitacitu; výraz „trochu“ používám proto, že ono „množství“ naznačil i sám frontman Dan Horyna – skupina má totiž v současné době dva zpěváky, jenomže Fany Stehlík ochořel a do Brna nemohl přijet. Set kapely byl tudíž za Lužánkami ještě o něco kratší než obvykle, což ovšem neubralo neuvěřitelné síle a drajvu pódiového projevu. 

Pro některé lidi, s nimiž jsem po akci hovořil, byl Vitacit velice příjemným překvapením, pro mne ne:  já měl štěstí vidět ho za cca poslední dva tři roky jak na samostatném koncertě na Melodce, tak v rámci Metalových Vánoc, a byl jsem nadšen. To, co ve svých letech předvádí Dan Horyna (symbioticky zpěv + tělocvik) bych nezvládl já ani před deseti lety. Pokud bych chtěl použít životní slovní hříčku, nebál bych se napsat, že Dan na stejdži řádí, jako kdyby si šlehl. 

Jasně, zaslechl jsem i kritický názor jednoho fanouška, že to si dělají prdel bez Miloše Dodo Doležala, nicméně jeho neúčast ve Vitacitu byla již mnohokrát mediálně probírána. Spíš bych se zeptal onoho fanouška, když jde na nějakou svoji oblíbenou kapelu, jak to že neví, v jaké hraje sestavě. Písničky Vitacitu tak lze slýchat vlastně ve třech platformách: Vitacit s Láďou Křížkem, Vitacit (s Danem Horynou a spol.) a rovněž na koncertech Doda. Ať si každý vybere, co se mu líbí, já chodím moc rád na všechny. A dneska na Horynu! 

Zvony, Loď, Město, Těžké jsou návraty domů, ale i největší šlágry jako Vzhůru přes oceán nebo Já chci se ptát těch králů...pokud jsem měl strach, že v natolik pozdní hodině a nota bene po královně Tublatance se prostor pod pódiem smutně vylidní, opět jsem se naštěstí zmýlil. Pravověrní fans zůstali až do konce, pořád bylo pro koho hrát, kotel zurčel nadšením pro poctivou muziku a bylo to tam! Kde? – No za Lužánkami! 

Dan Horyna je obklopen dalšími osobnostmi tuzemského hard & heavy (pardon, opět nestíhám jmenovat všechny): basák Luděk Adámek, kytarista Pavel Kuře Hejč, Petr Eda Kocour...a za bicími už neseděl Jahoda, ale Štěpán Smetáček, který se moc šklebil ohledně roku, jež uvedl jako datum svého vstupu do Vitacitu (samozřejmě namísto 1982 bylo správně o dekádu později). Mimochodem, všimli jste si, že Vitacit hraje se třemi kytarami? Kde já jsem to už jenom viděl  - Sapristi, Ajron, Ajron...Ajajaj! 

S ohledem na již výše zmíněný nuceně zkrácený set došlo při úplném závěru celého festivalu ke kuriózní situaci, kdy vytrvalí fanoušci chtěli ještě přídavek, ale kapelu už neměla co dalšího. A tak se na žádost jednoho fan zahrály opět Zvony, které se ovšem staly pro celý končící festival nadmíru symptomatické, protože v jejich refrénu se nezpívá nic jiného než „Vše potom ztichne, naposled dýchne“...

Vše potom ztichlo...aneb Těžké jsou návraty domů

Svůj mimořádný letní olympijský výkon dokumentoval Dan Horyna zavěrečnou show, kdy se vyšplhal na stožár pódia a z výšky cca Mont Everestu nám všem zamával. Chtěl jsem to vyfotit, jenomže žádný světlomet na Dana nezamířil (zřejmě byli všichni mimořádně překvapeni z olympiády v Česku!), takže frontman byl v takovém šeru, že by to ani blesk neošetřil, a na snímku by stejně nebylo nic vidět.

Strašně mne za těch zhruba 12 hodin bolely nohy, naštěstí o něco méně záda, nicméně fakt jsem se těšil do postele. Ale nelituju: zážitek obrovský, organizace perfektní, jediné, co mohu v tomto směru vytknout, je štrúdl příchozích a pomalé odbavení při vstupu zhruba o půl dvanácté dopoledne, jenomže kdo mohl čekat, že už tak brzy bude takový nával? A objektivně musím uvést, že vzápětí se kolem fronty začal motat mařka s čtečkou, která začala přednostně odbavovat alepoň lidičky s SMS Ticket. 

Pivo chuti pro každého: kromě klasické Radegast 10 též spodně kvašená Moravia a svrchně kvašenej Lucky Bastard (ó, ta 11 Blond, mňam!), papáníčko od krásně červených šťavnatých klobásek přes burgery, malé i velké, až po jídlo, jež jste mohli konzumovat jenom příborem, jako jsou halušky s bryndzou nebo se zelím, až po líbezné sladké trdelníky. 

Do toho stánek Sparku, kořeň s výprodejem CD od heavy přes thrash až po black, ke koupi LP Arakainu Schizofrenie za 800 (sleva z litru), neustále se stavící a zase bourající stánky s merch jednotlivých kapel atd atd. 

První ročník skončil, ano první, protože nebude poslední - už vstupní brána pohledem zevnitř, takže vlastně odchozí brána oznamovala, že se na tomtéž místě opět uvídíme v sobotu 6. 6. 2020, tj. v magické datum dvou šestek a dvou dvacítek. Sám jsem neslyšel, kdo bude hrát, leč kamarád mi říkal, že moderátoři z pódia oznámili mimo jiné Arakain či Desmod. 

Revoluce v dějinách Rockfestů? S příhledem ke skutečnosti, že tato výjimečná akce se odehrála právě v Brně, musím svůj vlastní titulek přeci jen lehce poupravit: Revoluce v dějinách Brna! 

Text + foto Dědek.

Fotogalerie

Zobrazit celou galerii