Report: 28.11. 2017 - Bastard, Kreyson - Brno, KC Semilasso

JAK CHUTNÁ PŘÁTELSTVÍ S KREYSONEM

ZA ÚČASTI HAVÍŘOVSKÝCH BASTARDŮ

Report / Kreyson Tour 2017: KREYSON, BASTARD / úterý 28. listopadu 2017, od 20 hodin / Brno, KC Semilasso

Je možná tak trochu paradoxem dějin, že Kreyson Tour 2017 odstartovalo přesně v den, kdy Česká televize odpoledne reprízovala jeden z dílů pořadu Šance z roku 1995, vč. duetu Ládi Křížka s Evou Urbanovou Fantom opery. Ano, psal se rok 1995, tj. čas starý více než 20 let – a také čas, kdy starý Kreyson v podstatě pomalu končil...

...a po éře znovuzrozeného Kreysonu, jež počnula vlastně před 10 lety (dobře si pamatuju úplně první, tak říkajíc „zkušební“ gig v Kuřimi u Brna), zde najednou máme ještě „novější“ kapelu (nikoli ovšem mladší – třeba Kůs promine), a to ve vskutku hvězdné mezinárodní sestavě, k níž se pochopitelně v průběhu večera blíže dostaneme.

Obnovená havířovská skupina BASTARD letí poslední dobou strmě vzhůru, a leckterý hnidopich by si mohl říct: No jo, to se jim to letí, když hrají před Křížkem! Já osobně však musím říci, že skvadra si takové předskakování zaslouží, poněvadž hudebně na to zkrátka má. 

A jejich svižný, svěží, šťavnatý hard & heavy bavil i přítomné fans v Semálu, střídaly se pecky hutné, šlapavé s těmi rychlejšími a samozřejmě i s obligatorními metalovými ploužáky. V sestavě jak známo skotačí staří kozáci v čele se zpěvákem Tomisem anebo kytaristou Krečmerem, no a takovýho kozáčka si prostě užijete, i pokud jste do tanečních nechodili. 

Frontman nepoužívá stojan na mikrofon ani tak jako opěradlo, ale spíš coby ukazovátko, a dalo by se říci i rytmické popichovadlo, jež spolu se sympaticky skromným verbálním projevem tohoto zkušeného matadora působí nenuceně a příjemně. I když už „kucííí havíři“ nejsou nejmladší, přesto se velice odvážně na pódiu snaží o různé pohyby, které chvílemi připomínaji dokonce životu nebezpečný tělocvik. 

Pravda, velmi chytře se v průběhu spartakiádní sestavy o sebe občas opírají (viz v naší galerce třeba levoruký basák Rockline s druhým kytarákem Dolejšem  –  schválně si všimněte, jak na jedné fotce se ti dva, zřejmě domnívajíce se, že vzadu nejsou až tak vidět, vzájemně v klídku podpírají, zatímco chudák Tomis si vepředu může uřvat i grimasy). Celkově však tato spontánní choreografie výborně dokresluje muziku a umocňuje výsledný zážitek – no však Spartakiáda se nám taky kdysi líbila, že. 

(Nejchytřejší je ovšem bicman Mojmír Krochmalný, který si zvolil nástroj, při němž může sedět, a přitom vypadá pořád jako metalista. Navíc měl kolem sebe dvě bicí baterie, jednu před sebou a druhou, kreysonovskou za sebou, kterážto vizuálně působila trochu jako Krochmalného bubenická aureola.)

V „koncové“ Poprvé působí velmi emotivně obrat „už znáš tajemství žen“, zatímco skladbu Nejsi jediná zase kdosi v sále počastoval „dogovou“ parafrází Nejsi nevinná (hmm, zřejmě to na ostravsku asi nebude jediná, která není nevinná), ale publikum vypadalo, že si ten večer užívá Báječný flám. 

Již v tuto dobu dost dobrý plný + čitelný sound podporující vyznění hudebních výkonů, v čehož důsledku myslím Bastard i před podstatně větším sálem než naposledy v Brně v klubu m13 prokázal, že jeho znovuzrození na tuzemské scéně má svůj smysl, a úterní vystoupení dobře založilo oheň před vatrou samotného KREYSONU. 

Jenž nám do Brna přivezl svůj nový singl s baladou Přátelství, která v průběhu koncertu také zazněla, mj. s klávesami Petra Skaly. No holt (či snad hold?) takovej něžnej doják nejenom pro fajn holky. Pětiminutová kompozice za 50 kaček je dost fér cena, a pakliže si uvědomíte, že když si ji pustíte dvakrát nebo třikrát či dokonce víckrát za sebou – kterak nyní asi o půl třetí v noci právě ochotně činím – cena za jednu minutu poslechu, což zní jako za jeden litr benzínu, se vám začíná rapidně snižovat. 

Leč všechno začalo dosti tvrději, a sice vzorky z nejslavnějšího LP Anděl na útěku: přesně jako v pořadí na desce, po stržení majestátní opony s logem kapely, vybuchla nejprve stejnojmenná hymna Kreyson (následovaná Skalpem). Mimochodem, vzpomínáte, že na originálním obalu je název titulního songu s měkkým „i“? No vždyť ani redaktoři včetně Romana Lipčíka z Mladého světa, který ve své době udělal kultovní rozhovor nadepsaný geniální slovní hříčkou „S Křížkem o funuse“, nevěděli, že Kreyson se píše s ypsilon, a na pravou míru to uvedlo až jisté rozhlasové interview). Jó to je let! 

A věru slušný let to byl i nadále. Velice reprezentativní průřez alby Anděl na útěku, Křižáci (např. dynamicky pestré Není marné žít nebo Dej nám sílu žít), Zákon džungle (balada Scházíš mi – jak známo nezaměňovat s citronovskou Už zase mi scházíš), Zlatej chlapec či Návrat krále (Archanděl Michael) duněl kulturním centrem Semilasso, které sice mohlo být zaplněno i víc, leč pár set lidiček tam bylo a atmosféra vpravdě královská. No jo, to je tak, když se vrací král...

Kromě klasických heavy metalových bloků, vražedného sóla Mistra bubeníka Mikea Terrany i obou hvězdných kytaristů (Roland Grapow a Michal Kůs) jsme se dočkali i akusticky laděného setu, při němž si basák George Rain vzal do rukou pro změnu kytaru a jen komorně si s Laďou, oba vsedě, střihli jakýsi medley blok ploužáků Poslední den jsi má, Goodbye z „džungle“ a – a – a – a – a: Vzdálenááá, jako kdyby chtěl Laďa zavzpomínat na úsek před obnovením Kreysonu v roce 2006, kdy jel akustické turné s Reddy Krocem a vzpomínkou nám zůstalo CD „Nejde vrátit čas?“.  

(V paměti mi utkvěl rovněž unikátní noční koncert na nádvoří brněnského hradu Špilberk, který proslul mj. i tím, že jak tehdy kdosi břitce komentoval, když došli metloši, došlo i pivo. Onu břitkost jsem onou nocí bohužel plně sdílel, protože vydrápat se až na horní nádvoří a nemět se vzápětí čím spláchnout, to byla otázka takřka života a smrti.) V Semálu naštěstí škopek nedošel, naopak, kromě Poličky 11 se celou dobu čepoval i moc dobrý náchodský svrchně kvašený American Pale Ale. 

Lyrické medley posunulo semilassovské vystoupení do závěrečné fáze metalového nářezu, který zužitkoval další vizuální možnosti pódiové scény, kdy byl zažehnut více než symptomatický kříž, protože rezonovali – titulní Křižáci, introdukci v podobě Cesty ke Svatému hrobu nevyjímaje, aby následovala další z titulních vypalovaček, a sice Anděl na útěku, aby bylo songem nadmíru příznačným následným potvrzeno jest, že přítomní lidičkové si užívali nic jiného než Čarovnou noc, a to až do samotného Fade outu...

Komunikace s publikem vykazovala vážné i humorné momenty. Kupříkladu když začal lídr hovořit o skutečných lidských hodnotách, jako je přátelství, a zeptal se, kdo je tedy vlastně nejbohatší na světě, ozvalo se z publika „Láďa Křížek!“, stejně jako jestliže hovořil o nutnosti jít tu rodinnou cestu, i když se úplně nedaří, a případně nést s partnerem kříž i „jenom“ kvůli dvěma dětem, jakýsi tata z hlediště zařičel „Laďo, já mám čtyři!“ 

Vytříbený zvuk nebyl rušen ani zvukem vrtulníku, který z bezpečnostních důvodů kroužil nad hladinou fans. Že už mluvím z cesty, ptáte se? Jasně, nebyl to vrtulník, to jen ze zavřené galerky shlížel na pořádek člen místní pořadatelské služby, zřejmě preventivně, aby se neodehrál jakýkoliv předvánoční teroristický útok. 

Ten se naštěstí neodehrál. V Semilassu se však odehrál (a slovo odehrál myslím doslova) velmi sympatický „TENORistický“ útok, způsobený člověkem, který dokazuje, že nestárne, a jeho fans (ne)stárnou spolu s ním. Možná proto se také naživo nehrálo Nejde vrátit čas, třetí největší dobový hit Kreysonu, o což více vtipné bylo jeho úplně závěrečné spuštění v rámci reprodukované hudby již po skončení koncertu. Poněvadž čas vlastně vrátit jde, tak proč zpívat, že nejde. 

Ano, možná dvakrát nevstoupíme do téže řeky, ale i do trochu jiný řeky se dá vstoupit přinejmenším týmž poctivým krokem – třeba jako úterním krokem Kreysonu. 

Text + foto Dědek.

P.S.: Mimochodem, všimněte si, jak jsem na jednom snímku vykreslil Rainovi „čtyři nohy“. Kdo byl případně již pod vlivem, mohl jich vidět i osm, a měl tak reminiscenci na pavouka z 90. let minulého století jak vyšitou. Vlastně utkanou.

Fotogalerie

Zobrazit celou galerii