Report: 27.12. 2017 - Loretta, Vitacit - Brno, Melodka

HIT, HIT, HIT!

aneb

KDYŽ MÁŠ CIT PRO VITACIT

Report / Loretta, Vitacit / středa 27. prosince 2017, od 20.30 hodin / Brno, Melodka 

Motto: „Kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí, ten to učí, kdo to neumí učit, ten to řídí a kdo to neumí řídit, ten to kritizuje.“ (Petr Eda Kocour, rozhovor s Vitacitem, Melodie 6/92, ročník 30, 10 korun československých)

Upřímně si myslím, že ani názvy všech drtivých vichrů světa by nestačily na to, abych autentickým způsobem vykreslil nástup heavy metalové skupiny VITACIT na stejdži brněnské Melodky v mezisvátečním údobí roku 2017. V podstatě to byl takový další svátek mezi svátky, kdy touha po vítězství byla – obrovská. 

A když píšu přívlastek obrovská, nemohu nezmínit šikovné malinkaté LORETTKY. Dlouho se řešilo, kdo bude vitacitím special guestem, až se řešení nakonec vyřešilo tak, že brněnský metalový holky nemohly mezi svátky ani nikam jinam odjet, protože musely odjet na Melodku. 

Do kolen mne dostalo už vstupní Dariino pozdravení („Ahoj, Dědku!“), abych totálně vytuhl (teda, já su jako tuhej furt, nicméně vzápětí ještě víc – no to víte, Daria je PRSOTĚ moc hezká baba :-) při závěrečném věnování skladby Loreta a při těch krásných slovech o prý krásných mých článcích. Uf. Tohle nevydejchám do konce života. Normálně se řve „Hoši, děkujem!“, ale já teď musím zařvat „Holky, děkujůůůůů!“ ...a za tu slzičku na své skráni se fuckt vůbec nestydím.

Moje milovaná Sonička si to postavila (znáte to, že – která si to nepostaví, ta si to nezaslouží) úplně nabok, takže na stejdži byly hnedle dvě bicí soupravy, obě věru dobře stojaté (viz naše fotogalerie). Ale věřte, že i ta titěrná Soňa Formanová se svými pouhými 49,9999999 kilogramy dokáže ty svoje baterie rozdejchat tak, že je to kravál jak Brno. A když se k tomu svou kytarou přidá nádherná Pavla Múza Horňáková, dále se svýma erotickýma (nejen) nožičkama Janička Staňková (jejda, a ta džínová bundička, málem jsem napsal překlep), a k tomu všemu hlavní maso – sexbomba Daria Hrubá se svou RŮŽOVOU  RŮŽOVOU RŮŽOVOU...no prostě se svou růžovou, ha ha. Chilližto zkrátka na Lorettu se chodí jen a pouze na muziku. ;-)))

Stíny v ulicích I, Hrobník, Svítání, Zlost, Loreta...  Je nadmíru interesantní, jak se jedna láska dá vystřídat druhou, skoro jako v životě: Komedie „Láska“ vytěsněna Tajnou láskou, k tomu všemu „magor“ Malík, a taky třebas Už žádný slzy nad jednou Metalovou holkou.  

...nad jednou metalovou Lorettou, která na poslední chvíli předskakovala jednomu letitýmu metalovýmu klukovi.  

Jeden, jedna, jedno, jednou. VITACIT je jednou z mála tuzemských metalových kapel, která tady byla ještě dřív než tuzemský metal. Tomu už se vskutku dá říkat legenda, třebaže tohle slovo nemám příliš rád, o trochu lepší je výraz žijící legenda, a úplně dokonalý není z obecného hlediska ani přívlastek kultovní. Jenomže nejhorší ze všeho je, že tohle všechno sedí in concreto na Vitacit jako hrnec na prdel. 

Vitacití písničky se v Brně a jeho blízkém okolí hrají poslední léta poměrně často, mají totiž vícero interpretačních platforem: prezentuje je na svých koncertech jednak Miloš Dodo Doležal, dále též Vitacit & Láďa Křížek, nu a v neposlední řadě též starý dobrý Vitacit bez Doda a bez Křížka, ovšem se „zeppelínem“  Danem Horynou a taky Fanny Stehlíkem. A teď jste správně! 

Ano, Dan Horyna je s Vitacitem spjat nepochybně více dnů než Fanny, je slavný rovněž díky následnému Merlinu (tisíce tun rozžhaveného písku – Né –va -dááá) a z poslední doby též vynikajícím dokufilmem Piko, který nedávno běžel na ČT Art: příběh o rozežrané dutině ústní, a hlavně o rozežrané dutině duševní doporučuji každému, kdo má rád dramatické kousky. 

Hudebně dramatický byl ovšem i středeční večer. Temnotu rozřízl nejeden halogen, ale hlavně Loď anebo totální šlágrovka Vzhůru přes oceán. Kladiva bušila již teď, éra nejenom debutu, na stejdži oba zpěváci vedle sebe, kapela řezala kupu dříví na zimu a já byl v tranzu. Kurvaaaa, děcka, tohle je „prej“ Vitacit, a jo a jo a jo! 

Po počátečním úderu hitovek následoval starodávný blok pecek jako Karetní hráč, Těžké jsou návraty domů či Návštěva u Led Zeppelin. Je to krásné, když Vitacit má písničku s názvem Návštěva u Led Zeppelin, když je celkem jisté, že Led Zeppelin nemají písničku s názvem Návštěva u Vitacitu. Což je ovšem možná velká škoda, protože by se třeba čemusi přiučili, ha ha, nota bene když Dan se vlastně úplně celým jménem zove Dan „Zeppelín“ Horyna a když Mistr Robert Plant žhne čerstvou plackou Carry Fire, což má v anglické výslovnosti úplně přesně tolik slabik jako slovo Vitacit. 

Nevím, Planta jsem na Melodce nezahlíd, ale viděl jsem skvělého Horynu - a to i s mikrofonem uprostřed publika - který svým bravurním výkonem snad vypustil duši (naštěstí nevypustil). Tulák je prý nejrychlejší song, jaký ve své době Vitacit hrál, a jestli symbolizoval i něco jiného než hudbu, tož potom to, že čas se netoulá, ale že strašně rychle utíká. 

A když to rychle utíká, tak se člověk má prostě hnout. Takže etapa LP Máte se hnout, v níž Vitacit, stejně jako řada jiných metalových orchestrů, vybočil ze svého vlastního metalového stylu (obdobně ve své době vkročili jinam třeba Citron, Motorband, Kern, Tōrr či Gladiator). Pravda, někteří se už do metalu nevrátili – viz Gladiator. Ehm, tuhle „vraždu“ nikdo nevyšetřil. 

Tož titulka Máte se hnout anebo „anti-naturalovská“ Na to nemám, i přes známý a značný žánrový rozdíl to působilo ve vztahu k metalové produkci velmi organicky, velmi (s)plynně, a tak jsem s těmito kompozicemi velmi organicky (s)plynul. Jak napsal známý rockový redaktor Jarda Špulák v Rock & Popu z 9. 10. 1992: „Úvodní Na to nemám je dokonale opsaná Monkeys Business od Skid Row z druhého alba Slave To The Grind. V obou případech je to ale nejskvělejší odpich, jaký si streeťáci mohou napsat (a opsat).“ Ha ha, tak to mne pobavilo – nejdřív na koncertě a pak při čtení starýho Rock & Popu. Pich pich pich, byl to odpich! 

Estrády typu sólo na bicí na koncertech moc nezbožňuji, ovšem šikovný bicman měl za sebou zářivou scénu Vitacit a prostě mu to – i jeho paličkám – na Melodce slušelo. Fuckt Fešák! 

Co jméno, to pojem: Dan Horyna, Fanny Stehlík, Luděk Adámek, Eda Kocour...jenom kytarista Pavel Kuře Hejč bohužel chyběl, protože jak jsem zvěděl, byl prý bohužel po operaci očí, takže nemohl. I tak ovšem burácela Sybila, burácely Zvony, a burácelo...

...burácelo celó Melodkó „Já chci se ptát těch králůůůůůůůůů, kdo vinu má za tu zkázuuuuuuu“... tu tu du tu / tu tu du tu / tu tu du tu / tu tu su tu, a jak tu tak su, nakloní se ke mně zvukař Melodky (zvuk madam excellance!), můj kamarád Jura Randula z Ironcross, řka, že chtěl Dragona. No tak ten bohužel jaksi ulétl, nicméně alespoň má Vitacit o čem přemýšlet do budoucna, že. 

Králem zůstal Vitacit, králem zůstal docela neznámý Život bez otěží, poslední přídavek, pročež zbývá zvolati jen Vzhůru, Vitacit! 

A nemusí to být zrovna vzhůru přes oceán, stačí, když tahle kapela bude svými koncerty vzhůru přes celou naši republiku, která oceán sice nemá, ale má právě Vitacit. Vitacit je droga, totální droga, a třeba Dan Horyna o tom asi něco ví!  ;-)

A věděl o tom cosi i Ilja Kučera ml. ve své recenzi v Rock & Popu 29. 3. 1991, když v závěru napsal tento vzkaz: „Takže rodičové, chcete-li ochránit svého synka před úklady heavy metalu, rozhodně se alba Vzhůru přes oceán nebojte. Vitacit je pro vás na koncertech mnohem nebezpečnější.“

V tomhle měl mladej Ilja už tehdá pravdu – na Melodce to byl nebezpečně dobrej koncert. 

Text + foto Dědek.

Fotogalerie

Zobrazit celou galerii