Report: 27.11. 2017 - Bitva kapel: Death on Arrival vs. Panthenol - Brno, M13

KDYŽ VÁS OSLNÍ MÍRY 20 – 18 – 20

aneb

ŘEŽ, ŘEŽ, ŘEŽ!

Report / Bitva kapel: DEATH ON ARRIVAL vs. PANTHENOL / pondělí 27. listopadu 2017, po 20. hodině / Brno, M13

Předpověď počasí na večer 27. listopadu 2017 byla jasná: od 20 hodin tornádo!

Jsem rád, že tenhle termín se v souvislosti s produkcí thrash-death metalové kapely DEATH ON ARRIVAL docela zažil, poněvadž atmosféru živého vystupování těchto blanenských klučíků vystihuje nadmíru přesně, že snad ani Karla Mráčková nemá tak trefné prognózy, a někdejší „čuník“, ten by snad závistí jen zakop’.

Píšu nadmíru přesné? Nad jakou míru, nebo jaké míry? No nad míry týhle trojice, která vykazuje vskutku zajímavé cifry: 20 – 18 – 20! Tedy pravda, za takovou ženskou bych s květinami asi neběhal, ale v případě thrashové brigády jsou to čísla mimořádně interesantní, jelikož označují věk jednotlivých muzikantů, jimž tudíž není dohromady ještě ani 60 let: dva roky zbývají!!!

Měl jsem krapet strach o návštěvu, aby nebyla přespříliš komorní, neboť v pondělí se na tuzemský tvrdý rock příliš nechodí, leč najednou se do klubu nahrnulo pár desítek maníků a mániček (mimochodem, moc krásný holky!), kteří si před startem koncertu posedali kde se dalo a hnedlo bylo narváno.

Jak jsem se vzápětí dozvěděl, díky iniciativě otce kytaristy byl do Brna na Bitvu kapel vypraven celý autobus fans! Uf, tak to mě podrž, upřímně smekám před takovým nadšením a takovou organizací. Trochu mi to připomnělo někdejší spanilé autobusové jízdy na venkovní zápasy Zbrojovky z 90. let. Takhle se má podporovat mladej moravskej bigbít! Dokonce jsem si následně chtěl ten autobus vyfotit, ale jak jsem se věnoval svým přátelům, bohužel z toho jaksi sešlo. Nicméně si to představte, vždyť autobus všichni znáte, né?

A kapelu Death on Arrival sice možná ještě neznáte, ale v takovém případku si myslím, že ji brzy poznáte, její širší publicita je dle mého názoru jen otázkou času, vždyť zatím koncertují pouhý rok a svého hudebního koníčka musí plně kloubit i se studijními povinnostmi. A že nemluvím do větru, dokumentovala v klubu M13 jistě i přítomnost Jiřího Big Bosse Valtera, který skupině rovněž vyjadřuje svoji podporu.

Opět famózní řezavý zvuk kajtry, dunivé zemětřesení basy, čirá kanonáda bicích a nekompromisní growling, vše drsné a čitelné zároveň, tedy pokud rozumíte jazyku zvanému thrash metal. Navíc pouze 3-členná kapela má svou poměrně nezaměnitelnou imidž tvořenou

- levorukým způsobem hry frontmana Zbyňka Zemánka a jeho řepou, takřka beznadějně skrývající obličej,
- jeho mírným sklonem hlavy nad níže posazeným mikrofonem,
- charakteristickým špičatým tvarem krvavě zbarvené kytary,
- (jak už jsem jednou napsal) titěrným brejličkovým basákem jménem Martin Szabó, skoro menším než je jeho typická baskytara s dlouhatánským častokrát ztopořeným krkem,
- veselým bubeníkem Michalem Kupkou za nezvykle úspornou bicí soupravou (na thrash metal rozhodně!) s pouhými dvěma přechody,
- a výrazným pohybem nezkrotného mládí způsobujícím, že většina fotek je nádherně mázlých.

Navíc tím, že kytarista je levoruký a basák pravoruký, může na pódiu docházet k opticky výraznému křížení nástrojových krků, což působí poměrně efektním dojmem.

Jenomže tohle je pouhá vizuální stránka věci, nejdůležitější je muzika: brutálně šlapavý a řezavý thrash-death metal, svou úderností kvalitativně srovnatelný s prezentací Sepultury v dobách jejího famózního alba Beneath The Remains, s dokonalým rytmickým frázováním á la Tom Angelripper ze Sodom, a deathově melodicky hravý jako z čítanky Páně Schuldinera, spousta vynikajících hudebních nápadů, kdy žádný song vlastně nenudí, zajímavá textová témata (pro mne osobně bohužel v angličtině, takže si to musím překládat), ale hlavně je to jedním slovem nářez. Vlastně tornádo!

Kapela to v emtřináctce odpálila peckou King s bravurně chytlavým, magicky opakovaným ústředním riffem, a hrály se pochopitelně i kompozice z debutového EP Death is coming, jehož fyzické vydání je už už na spadnutí - skladby samotné si již nyní můžete poslechnout třebas na BZ profilu skupiny, jako například Endless Agony (Nekonečná agonie), The Price of Freedom (Cena svobody) nebo The Rules of Anarchy (což je mimořádně vtipný název, Pravidla anarchie). Fyzický nosič tedy sice skupina ještě nepřivezla, zato už má svůj první merch – vydařená černo-červená trička s logem kapely a názvem EP.

Závěrem základní hrací doby do nás trio mrdlo horkou, dosud nehranou novinku Jekyll & Hyde, a sám za sebe si skotačím blahem, protože tato premiéra se povedla na jedničku: opět výrazný, jaksi „obloukový“ ústřední kytarový riff, který zaujme na první poslech, ale jednotlivé finesy skladby začnete objevovat určitě až po vícerém vstřebání.

Slušně zaplněným sálem vyřvaný přídavek, Dear Mother, pak už jen zpečetil pondělní úspěch kapely, která do nového týdne vykročila věru správnou nohou, a věřme, že stejně úspěšně vykročí i do nového roku, v němž jej na jaře čeká česko-slovenské turné Enlivened show 2018 a taky první velkej letní fesťák Agressive Music Fest 2018.

Zatímco třem chasníkům z DOA není dohromady ještě ani šedesát, ohledně matadorů z tišnovské rock-punkové kapely PANTHENOL by stačilo vzít jenom jednoho a půl člena, aby jim přes šedesát už bylo. ;-) Jak by taky ne, když tihle spořádaní taťkové od rodin začínali thrash metalem už v 90. letech, kdy ovšem stihli pouze demonahrávky, aby si zase po letech vzpomněli, že hrát nezapomněli, zahráli na správnou strunu, dotáhli blány, ztopořili mikrofony a skočili na to!

Jejich nynější hudba vykrystalizovala ve styl označitelný jako rock-punk, mají za sebou spoustu novodobých koncertů a také vydání zdařilého debutového CD Můj svět (křest obstarali Jarda Albert Kronek a Libor Machata z Albandu, natáčela jej tišnovská TV), přičemž na spadnutí je i druhá deska, která by se měla jmenovat Padlej král.

Zmíněná pecka zazněla jako jedna z posledních, samozřejmě vedle spousty dalších mimo jiné právě z debutového alba: Sociální pracovnice, titulní Můj svět anebo zonka inspirovaná známou televizní reklamou My můžem hned. K tomu i nějaký ten cover, ale co já se tady budu pracně rozepisovat, když máte playlist Panthenolu vyfocenej v galerce, jak už bývá mým dobrým zvykem. Koneckonců, světově známý pojem Ramones naleznete nejenom v listu, ale též na triku basáka Zdeňka Běluši.

Důležité je, že na padlého krále zatím Panthenol - můžete používat i zkrácenou verzi PNTH: Pořád Něco Tu Hnije - rozhodně nevypadá. Na klucích je vidět, že občas rádi vypadnou od rodin (už úplně vidím ty šklebící se tváře jejich žen při čtení těchto řádků, ha ha) a hudební odskoky si užívají plnými doušky. Je to prostě Jejich Svět. Dotyčná mjúzik je punkem laděný tvrdý rock s veselým textařským nadhledem, ano, při poslechu textů se skutečně docela dobře bavíte, je tu spousta fórků, hříček a kudrlinek, jež hudbě dodávají onu potřebnou verbální barvu.

Dominuje jediná kytara Aleše Havránka, rytmice velí bubeník Jarda Pařil a nade vším se klene typický punkově nespoutaný vokál jeho bratra Pařila Libora (basáka jsem už jmenoval, takže tím pádem máme tuhle „Panthenolovu soustavu prvků“ komplet).

Dobrý kytarový zvuk setrvával v emtřináctce i při svištění Panthenolu, ehm, tedy aby nedošlo k omylu, když píšu svištění: žádný „šum svistu“ se samozřejmě nekonal, do jemného cvrlikání havajského Dana Nekonečného má tvrdá tvorba Tišnováků daleko, co mají ovšem obě tyto veličiny společného, je radost z muziky, kterou – tzn. radost i tu muziku – se snaží rozdávat plnými hrstmi, a když jsem tedy u těch hrstí, pak vězte, že nemusíte být v hlavním vysílacím čase médií, abyste rozdávali radost z muziky, protože jak praví klasik, lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše, i když pochopitelně platí, že taková pevná střecha nad pěknou vilkou za sedm milionů také není k zahození, nota bene když si na ni zvládnete vydělat hudbou.

Tak, to byla záměrně nejdelší věta tohoto reportu, nejdelší á la Bohumil Hrabal, na nějž ale logicky v žádném případě nemá, šlo pouze o inspiraci.

Co bylo kolegiální a věru příjemné, žánrově odlišnou produkci Panthenolu dokázali ocenit i stále přítomní „autobusoví“ fanoušci DOA, takže fajn atmoška trvala až do samotného konce celého pondělního večera, který začal postupně a naprosto nezadržitelně dorůstat v úterní noc. Některé sympatické fanynky navíc toto dorůstání podpořily Jackem Danielsem Honey, báječným to pitím za rozumnou cenu, a najednou se ocitly možná rovnou v Tennessee. Každopádně já jsem „MEDulienkám“ nezáviděl, já měl druhý den dovolenou na zotavenou, zatímco děvčata měla druhý den pouze zotavenou. ;-)

Jelikož celý autobus hlasoval pro Death on Arrival, byl vítěz v podstatě už od počátku jasný. Mladíci postupují v soutěži dál, nicméně úplně nejdůležitější je, že vyhráli všichni, kdo v pondělí do klubu M13 přišli: výborná muzika za pět babek, dobrej škopek, kamarádi a pokec, i o tomhle může být jinak obecně dosti nenáviděné pondělí.

Jedna drobná veselá příhoda mne ovšem čekala ještě cestou domů. Už v krásném dárkovém triku s logem Death on Arrival si takhle hezky kráčím přes Moravák, kde postává pár lidiček u svařáku. Jakmile je minu, odhalí se jim moje záda, na nichž se skví nápis Death is coming..., a jeden z přítomných vykřikne: „Ty vole, divej, smrt přichází!“, a při pohledu na mne v krátkém rukávu, kraťasech a bez zimní čepice propuká v rozjařený smích, zřejmě se domnívaje, že v takovém chabém letním oblečení je smrt opravdu blízko.

Takže moje nové triko DOA sklidilo mohutný aplaus hned při své první veřejné prezentaci, a já se moc těším na další hudební prezentaci, poněvadž takový večírek jako v pondělí si velice rád střihnu třeba i v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek, v sobotu či v neděli...

A závěrem si neodpustím jednu lehkou parafrázi - v případě obou zúčastněných kapel, jak DOA, tak Panthenolu, platí nikolivěk letitá lidová moudrost „dvakrát měř a jednou řež“, ale daleko přímočařejší a rockovější „ŘEŽ, ŘEŽ, ŘEŽ!“

Text + foto Dědek.