Report: 27.09. 2017 - Tom Jégr + Radimec akusticky - Brno, Ponava
BABÍ LÉTO S ČTYŘMI CHLAPY
aneb
HEZKY HRAVĚ NA PONAVĚ
Report / Tom Jégr + Radimec akusticky / středa 27. září 2017, po 19. hodině / Brno, hospůdka Ponava (Lužánecká 3)
„Hoši, nechcete s tím trochu pomoct?“
Přicházím od Lidické k hospůdce na Ponavě a před sebou dva známé atlety: no Jegr a basák Maňák, jak se ulicí táhnou s těmi svými nástroji a aparátem (vše myšlenou v hudebním slova smyslu). Srdečně se zdravíme, nicméně nabídnutou pomoc s díky odmítají – zřejmě jsou jim jasné moje fyzické možnosti a schopnosti (jinými slovy Dědek nemehlo) a ty svoje zmíněné aparáty mají přeci jen hodně rádi.
Představte si čtyři krásný chlapy (no nemůžu pořád psát, že jsou škaredí, když zase tak moc škaredí nejsou), ještě krásnější jedno babí léto a nejkrásnější muziku. A malebnou hospůdku s moc příjemnou obsluhou a stejně tak příjemným pivem Mazák z Dolních Bojanovic. A u stolu za sebou jednu „nepříjemnou“ babu, která - hudba nehudba - furt mluví a mluví a mluví, až člověk normálně sprostě přemýšlí, co by jí do tý huby tak asi vrazil, aby mluvit nemohla, přičemž těšit se můžete maximálně z toho, že tuhlenctu „mluvčí sebe sama“ nemáte doma. Což je ale zase na druhou stranu dost podstatné těšení, ha ha.
Akustický projekt Toma Jegra a Radima Radimce Zeliny je už osvědčený koncept, který kombinuje písně z Jegrových CD, z debutového alba Radimec & Old Horses + nedávno vydaného singlu, plus nějaký ten bonus navíc v podobě coveru Druhé trávy anebo vzorku z navždy výjimečné desky Charlie The Bomber Jenom půl.
Dylanovka „Ještě není tma, ale stmívá se“ se sice ten večer nehrála, nicméně bylo jasné, že Zas padne noc, jiná Křesťanovka, která se pro změnu hrála. Tomáš se operativně zhruba čtyři minuty po svém příchodu rozhodl, že hrát se nebude vevnitř, ale na zahrádce, a tak byl vjem padající tmy dokonalý. Stejně jako princip nomen – omen, poněvadž Zelina seděl skoro v keři, tedy v zeleni, a jak navíc poznamenal můj vtipný bratr Bob, někdo na zahrádce kouřil zelí (Radimec to nebyl, ten jenom kouřil).
Radimů bylo na stejdži docela dost, slovy celkem dva, neb za bicími posedával Radim Grünwald, jehož příjmení „zelený les“ bylo vlastně taktéž příznačné. Naštěstí mu při akustickém „šudlání“ bicí soupravy na rozdíl od elektrického burácení aspoň nehrozilo, že ve víru bubenické vášně zapadne kamsi do roští, jehož bylo všady kolem habaděj, a co všechno se skrývalo v tom roští, po tem už teď jedním slovem hovno.
Jasnačka, hospůdka Ponava se nachází na kraji lužáneckého parku, takže v ráji všech brouků a psů, a tak jelikož život je jak známo pes, je potřeba si občas zabroukat nějakou tu pěknou písničku, jež vás pohladí po ztrápené duši a znaveném těle.
Tož Tomáš pronesl v jednu chvíli příprav onu památnou slovní hříčku, již se snažím citovat co nejvěrněji: „Tak pojďme to dokončit, ať můžeme konečně začít.“
Jelikož zahrádka Ponava se nachází v těsném sousedství chodníku křižovatky Lužánecká / třída kapitána Jaroše, jedná se v podstatě takřka o tzv. busking, tzn. pouliční hraní, s čímž koresponduje jednak vstupné dobrovolné (volný příspěvek do klobouku) a jednak pozadí mnou pořízených fotografií v podobě pouličních lamp a činžáků s rozsvícenými či ztmavlými okny.
Nosný materiál z akustického CD Souznění v podobě melancholií s názvy Jak můžu chtít, K ránu, anebo „westernovek“ (vlastně jsme na Východě, takže „easternovek“) Včerejší noc či Co dál můžu napsat, protkáván jest vzorkovníkem Old Horses jako To jsem já, Deset dní, Nemám důvod dýl tady stát, Desperát a karbaník. A když Desperát, tak desperát, tož jsem na fotce vrazil Radimcovi „kuli“ mikrofonu přímo do čela! ;-)
A když jsme u těch fotek, musím zmínit jednu veselou historku, jak jsem fotil děcko sedící na stojáka. No zdánlivě blbost, ale mluvím pravdu: malé děcko – jištěno mamčou - sedělo na pultu na stojáka a v jednu chvíli roztomile natáhlo pacinku směrem k muzikantům. Už jsem myslel, že ten krásný mžik oka zvěčněn mám, leč o vteřinku mi ušel, tudíž mám „jen“ děcko. A aby toho veselí nebylo pomálu, všechno pečlivě sledoval můj zlotřilý bratr, a když uzřel, že mi světodějný záběr unikl, počnul mi do ucha vesele halekat: „A nemáš to tam, nemáš, nemáš!“
I znějí songy z rozličných Tomových kotoučků, např. z CD Tom Jegr & Gang 2015 instrumentálka SRV, svými iniciálami evokující zesnulého Stevie Ray Vaughana, z CD Jukebox 2010 hyperbolická Šťourám se, anebo z CD „Je to nebezpečný!“ magickej Vrátnej, inspirovaný skutečnou tragickou událostí smrti Tomova přítele.
Sice jsem měl vizi, že se v klidu vyčůrám, ale když do útrob hospůdky i do útrob mých vlastních dolehly akordy fantastické kompozice Vize, letěl jsem zpátky na zahrádku jako vichr z hor, abych toho byl součástí, i když z toho jde na mě strach.
Brácha ihned bystře identifikoval Ostrovy ze slavné debutové desky Charlie The Bomber, které si také náležitě užil. V jednom rozhovoru jsem si přečetl, že dvanáct skladeb na tuhle placku se prý vybíralo z více než padesátky hotových písní, a na té desce je to prostě znát. Fenomenální duchovní produkt své doby.
A na čepu nový produkt, voňavě chmelený Sorachi Ace, rovněž moc dobrý. Moji dnešní souputníci, Radek & Radek, se vytrácejí směrem k domovům (mají to, pravda, trochu dál), zatímco já ještě přisedám k dalšímu brněnskému hudebníkovi Miloši Kocmanovi, a do řeči se dávám i s dvojníkem Petra Hapky, od nějž se dozvídám, že díky jeho podobě mu dokonce ještě po Hapkově smrti poroučívali panáky v domnění, že je posílají tomuto slavnému skladateli. Až se chce s trochou nadsázky říct – no vida, jak někdo dokáže být užitečný i po smrti...
Kdysi jsme chodívali z Jehnic přes kopec do Lelekovic, do hospůdky Na Poňavě, pojmenované dle místního toku. V Lelkách mají Poňavu, v Brně máme Ponavu, takže dneska jsem byl na Ponavě. V bříšku mi žbluňká mj. několik osmiček Mazáka (vskutku letních, vlastně babíletních osmiček!), které měly ovšem paradoxně sytější barvu než jedenáctka, v uších mi žbluňkají akordy šikovných muzikantských „mazáků“, v hlavě mi žbluňkají opojné pocity z hudby i piva, a moje duše aspoň dočasně není ztrápená, moje tělo aspoň dočasně není znavené a tohle údolí aspoň dočasně není slzavé.
Protože - jak můžu plakat, když nemám slzy.
Text + foto Dědek.
Komentáře