Recenze: WHITECHAPEL – Hymns in Dissonance /2025/ Metal Blade Records
Nepříjemné, 
zneklidňující, bušící na dveře odvrácené strany lidské mysli, takové je „Hymns in Dissonance“. Deathcorová instituce a výkladní skříň deathcore hodila za hlavu veškeré koketérie s experimenty a natočila megabrutální album, které vychází z toho nejlepšího, co deathcoru sama přinesla. Tedy ne, že bych pestřejší alba WHITECHAPEL neměl rád, je tomu přesně naopak, ale co je k… tohle? Tohle album nekompromisně naládovalo pod kotel a jakousi smyčkou se výrazově vrací o několik let zpět, aniž by vznikla ekonomická varianta kafe, takzvaný „druhák“.
Nemám tušení, zdali WHITECHAPEL ukuli album zcela záměrně takto brutálním způsobem, ovšem drtivá síla, která ze skladeb stříká na všechny strany, je přímo neskutečná. Ani nemám na patře tu umělou a šablonovitou pachuť, jakou mi působí drtivá většina deathcorových alb. Ono to tak nevypadá, ale zpod brutálních riffů, blastbeatů, breakdownů (heč, už vím, co to je) a nelidského ryku vystrkují růžky death metalová zatuchlina, výrazná melodika, původní HC razance a variabilní hravost. S tou hravostí to myslím naprosto vážně, i když v našem případě má ta hravost cynický úšklebek sériového vraha. Ať album poslouchám, jak poslouchám, ani náhodou se nenudím. WHITECHAPEL mají v zásobě stále dost kvalitních nosných nápadů, že výsledek je s invencí v přirozeném souladu. S deathcorem mám obvykle jeden zásadní problém – instrumentálně je naprosto v pořádku a na velmi vysoké úrovni, s obsahem to už je poněkud kulhavé, jako by byla forma nedotknutelné dogma a nepřekročitelná hranice, za kterou hrozí věčné zatracení a prokletí do sedmého kolene. Ale najdou se i výjimky, u kterých vůbec onu placatost neřeším. WHITECHAPEL jsou jednou z těch výjimek, navíc s dlouhodobou výdrží – deathcore jako podle příručky, navíc s parádně jedovatou atmosférou.
Mám teď v hlavě řádný binec, která z desek WHITECHAPEL se mi vlastně líbí nejvíc. Doteď jsem měl poměrně jasno, ale „Hymns in Dissonance“ udělalo pořádný průvan a řeklo si o místo na bedně. O méně experimentů a posunu ve výrazu album obsahuje, o to více je přesvědčivější a více strhující. A ještě jedna podstatná věc, a tou je struktura a charakter skladeb obecně. Každá ze skladeb disponuje svébytnou náladou, prostě a jednoduše nehrozí riziko jednoho urputného monolitu, poskládaného jak Lego z unifikovaných dílků. Sice to není patrné hned od začátku a musel jsem se zavrtat o trochu hlouběji, abych se k silným záchytným bodům dostal. Přece jenom nejsem žádní skalní, co je v deathcoru namočený imrvére, ale ta trocha trpělivosti se mi vrátila i s nějakým tím úrokem.
Medyed
Komentáře