Recenze: Titanic - Soumrak Titánů (2018)

KDYŽ MÁ NĚKDO TRUMFŮ NA ROZDÁVÁNÍ

aneb

SLUŠNÁ KARETNÍ HUDEBNÍ PARTIE

Recenze / skupina Titanic: CD Soumrak Titánů / 10 skladeb, stopáž cca 40 minut / rok vydání 2018

Dedikace: Tuto recku s dovolením věnuji svému kamarádu Rudovi, který mi kdysi nezištně věnoval nahrávku s názvem Eso Herc. 

Děcka, pamatujete si ještě socialistickou síť prodejen Eso? Vznikla za účelem dostupnosti zejména těch luxusnějších potravin někdy ve druhé půlce 80. let, a zatímco v Tuzexu jste mohli platit pouze takzvanými bony, v Esu se nakupovalo za obyčejnou měnu. 

A přibližně ve stejné době, kdy vznikly prodejny Eso, se z tuzemské metalové hladiny vynořil demosnímek brněnské skupiny Titanic, který vytasil „eso“ byť trochu jiného, ovšem rovněž luxusního kalibru – Eso Herc (1987). 

Toto živé demo je dodnes čítankovou položkou, poněvadž přineslo úderný, ale přitom melodický heavy metal západního střihu, a kapele se postupně otevřela cesta – a to i díky skandalizující reportáži redaktora Uhlíka v tehdejších Aktualitách – nejenom do nahrávacích studií paradoxně slovenského, v tu dobu než Supraphon mnohem pružnějšího Opusu. 

Leč dost historie, protože ještě divočejší je současnost: po více než 30 letech část skladeb původem z Esa Herc – ovšem nahraných nově, což třeba zdůraznit, aby nedošlo k omylu - opět ožívá, a sice jako součást aktuálního longplaye Titaniku s magickým názvem Soumrak Titánů.  

Kapela stejně jako na předchozí řadové desce Double Time z roku 2013 zvolila koncepci organického namíchání nových se staršími skladbami, tentokrát v poměru 6:4, kdy ony 4 starší kompozice pocházejí všechny právě ze zmiňovaného demáče. (Tento koncept je u brněnských tvrdě rockových kapel vůbec poslední dobou populární, neboť stejně postupoval třeba i Kern na albu Hrnu to k tobě.)

Staré od nového dobře rozpoznáte i v samotném bookletu, aniž byste museli lovit v paměti, Encyclopaedii Metallum anebo aniž byste museli ve své diskografii lovit přímo dobové Eso Herc, jelikož zatímco u nových věcí je jako autor hudby uveden vždy jeden konkrétní současný člen Titaniku (3 Černý, 2 Džoro a 1 Hanák), u historických skladeb je napsáno jednoduše a prostě „HUDBA: TITANIC“. Co se týče textů, tam se situace ani po 30 letech nezměnila: autorem všech – zajímavých a neotřelých! - je bývalý bubeník souboru Stanislav Fric. 

Jak již bylo řečeno, všechny 4 staré zonky (Pěkný vokno, Kam se schovám, Netradiční hodokvas a Eso Herc) jsou nahrány nově, s perfekním zvukem a částečně s novým aranžmá, jež skladbám dle mého osobního názoru dost prospělo. Vytvářejí tak naprosto organický celek s novinkami, takže zvolený mix nepůsobí nijak rušivě, naopak. Schválně si ty písničky poslechněte nejenom na Soumraku Titánů, ale i z původní dobové nahrávky, ať i na Vás samotné vybafne ten rozdíl. Na druhou stranu však nutno spravedlivě podotknout, že původní euforický duch starých songů se v žádném případě neztratil – zkrátka se „jen“ podařilo nostalgickou vzpomínku 80. let obléknout do moderního soundu nejen zvukových možností třetího tisíciletí. 

(Koneckonců, nostalgickou vzpomínku na euforické metalové časy 80. let připomíná i logo Mercyful Fate na triku jednoho z nejlepších světových bubeníků současnosti, pana Martina Marthuse Škaroupky. A pak se ptejte, kdo je tady vlastně King a kdo přináší diamanty :-) 

Vstupní triádu celého alba obstarávají výlučně vzorky z Esa Herc, takže první novinku uslyšíte až se čtvrtou skladbou. A za absolutně nejlepší song celé desky považuji právě novinku Soumrak Titánů: úžasně dynamická, magická, vypjatá kompozice, která vybočuje z typické titanikovské produkce (třebaže svým (ná)dechem navazuje na Guy Babylon z Double Time), Vás posune do jiných dimenzí, do jiných sfér, a myslím, že se právem stala titulní i klipovou písní celé desky. Tohle prostě musíte slyšet! A pokud jste to už slyšeli, což se dá logicky předpokládat, tak klidně znova a znova. 

Solidní dunivá šlapavka Rohatej překvapí zejména svým refrénem (a propos, deska celkově přináší velice silné refrény, což je pro každou píseň vždycky to nejdůležitější), a to jak po stránce silného melodického nápadu, tak zdařile vtipným textem „Když tenkrát rohatej prodával ráj / moc dlouho jsem čekal, teď svatýho maj’.“ Chvílemi se člověk fakt až v tom nejlepším slova smyslu řehtá nad tím, co všechno Sláva Fric nevymyslí; vlastně vymyslí. 

Bilanční zpověď stárnoucího rockera představuje vypalovačka Rock’n’roll Man, která svým tempem, rytmikou a frázováním textu ve slokách evokuje strukturu Tchyně z Ábela, no posuďte sami: „Jednou to přijde – divoká tchýně“. Á propos, Rock’n’roll Man? No jo, už mi lásko není dvacet let, už mi není ani dvacet pět...jak jistě chápete, tohle není textová citace z nové placky Titaniku. I když zase na druhou stranu, i tady najdeme obraty, jež bychom u sestavy natolik tvrdého kalibru rozhodně nečekali: „Jaro začne kvést / pole zavoní / nečekám až zvony zazvoní“ – baladické Boží mlýny, anebo „Jarní nebe se zmítá a je mu fajn / lidi se za ruce držej dál“ – závěrečná Bude fajn. Na Slávka holt asi přichází jaro, no rozhodně se aspoň nenudíme. A je fakt, že dobře se na jaře „poválet“ na louce či později v létě v poli nemusí být úplně k zahození, že, dámy s pány? 

Pro úplnost a zajímavost ještě doporučuji všimnout si fórku právě v naposledy citovaném Bude fajn, jehož majestátní vstupní, mollový kytarový riff vystihuje pochmurnou náladu Beethovenovy Symfonie č. 5 (Osudová), čímž však hezky kontrastuje s úvodním veršem - schválně vytrhávám z kontextu - Fricova textu „Blýská se na lepší časy“... anebo je ta doba fakt blízká?    

Titanic nám L.P. 2018 přichystal v podstatě tradiční i Netradiční hodokvas (ano, tento letitý evergreen je příspěvkem na téma Zahradní slavnost, proslavené hlavně Citronem, ovšem příspěvkem  na téma, které rozhodně nestárne a asi nikdy nezestárne). O kvalitě hutného, syrového a mnohdy až ocelového zvuku - bzenecké studio Shaark - jsem již hovořil; potěší též poctivý 20-stránkový booklet se všemi texty a ostrými fotkami Petra Pospíšila, včetně již klasického dračího obalu, tentokrát v horkém krvavém hávu, s prosvítajícími mrazivými tvářemi titánů. Co ale potěší nejvíc, je vydařený hodokvas hudební.  

Vlastně si to Titanic „o sobě“ zazpíval sám, ve skladbě s názvem V pekle procitnem (mimochodem, zajímavé jsou i nižší hlasové polohy Černého tenora hlavně v refrénu): 

„Jsem tvoje symfonie, jsem tvá superstar“...

Tak na co holoto čekáte? – Servírujte kaviár a šampaňský! 

Tady Dědek.  

P.S.: A že by Soumrak Titaniku? Tak v to můžou hoši zatím jenom doufat, že by měli v důchodu víc času, ha ha. 

Bonus: 

Titanic - rozhovor na webu CRAZY DIAMOND: crazydiamond.cz/titanic_vstric_soumraku_titanu_rozhovor/1523