Recenze: THE BLACK DAHLIA MURDER – Servitude /2024/ Metal Blade Records

S THE BLACK DAHILA MURDER to nevypadalo vůbec dobře, po předčasném odchodu frontmana Trevora Strnada se kapela odmlčela s nejistou nadějí na pokračování. Už jsem se začal s neúprosnou realitou postupně srovnávat (kapela od alba „Nocturnal“ patřila k mým velmi oblíbeným), když jsem přece jen zachytil potěšující zprávu, že vzniká nový materiál a mikrofonu se chopil kytarista Brian Eschbach. Nechci a nebudu sklouzávat k prohlášením, že u to není ono a dřív to bylo lepší. Tahle hláška se mi už párkrát nevyplatila. Posléze jsem zjistil, že jsem poslechl emoce a poněkud jsem se v soudech unáhlil (když už nechci napsat, že jsem kecal). Dělo se to a dít se to bude, jen se snažím nepropadat hysterii tak ochotně, jak tomu bylo ještě před pár lety. A v případě TBDM by se mi to lehce mohlo stát.

A helemese, ono to není špatný, Brian svým vokálem rozhodně ostudu nedělá, jeho hlas je možná o něco méně variabilní, než ten Trevorův a je sympaticky nakřáplý, jako by si dopřával denně kilo hřebíků. Kapela jede jako výtečně seštelovaná mašina, ze skladeb sálá ta správná energie a neurvalost, které důvěrně znám z předchozích alb, technické fígle a riffové kotrmelce rovněž neutrpěly. Pro začátek je označení „není špatný“ dobrou startovací pozicí a ambicí, že album ještě poroste. Opravdu nemám pocit, že TBDM mlátili prázdnou slámu. Mezi všemi technickými přemety se podařilo vtěsnat nemálo čerstvých a šťavnatých momentů, díky nimž album působí velmi hladově a neopotřebovaně. O to více čerstvěji „Servitude“ působí vzhledem k tomu, že výrazově to jsou stále ti stejní TBDM, které si pamatujeme z předchozích desek. „Servitude“ by klidně mohla plnit úlohu další desky v řadě, která nijak nevyčnívá a přehledem se vyrovná zbytku diskografie – neměl bych problém a bohatě by mi to stačilo. Jenže „Servitude“ se v koutě nekrčí. Souhra typické melodiky a natlakovaných pasáží doslova čaruje a zatím jsem si nevšiml výrazného zakolísání. Deska ani není přehnaně natažená, relativně úsporných 33 minut maximálně eliminuje prostor pro hlušší místa, pro které místo jaksi nezbylo. Kompaktní a naprosto vyrovnaný celek deseti nabušených songů těžko umožňuje vystrčit do první řady některý z nich, ale přesto si dovolím upozornit na jednu důležitou věc – zásadně vydržet až do konce, jako vydržel Otík do konce senzačního rumunského filmu. Konec je totiž úplně nejlepší. Závěrečná dvojice „Transcosmic Blueprint“ a „Utopia Black“ mě propleskla takovým způsobem, že jsem málem zapomněl adresu bydliště a vyjmenovaná slova.

Že mě desátá deska TBDM takto rozseká na srajdu, jsem opravdu nečekal. Vlastně tomu nic ze začátku ani nenasvědčovalo. „Servitude“ sice kope hned od prvního blízkého setkání, ale to je jen takové úvodní škádlení před hlavním náporem, který přichází ihned po úvodním průzkumu. Pak už to je nelítostná řežba prémiové kvality!

Medyed

tbdmofficial.com/

facebook.com/theblackdahliamurderofficial/

instagram.com/theblackdahliamurder_official/