Recenze: SUICIDAL ANGELS – Profane Prayer /2024/ Nuclear Blast

Osmá řadovka řeckých tahounů evropského thrash metalu je sázka na jistotu. SUICIDAL ANGELS si drží stabilní kvalitu od první desky a „Profane Prayer“ v porovnání se staršími nahrávkami rozhodně neztrácí, ba naopak. Vedle intenzity a energie (surovou rubanici můžete očekávat, i kdyby rohatý na koze rajtoval) si SUICIDAL ANGELS dali záležet na atmosféře a propracovanosti skladeb, ke slovu více než jindy přichází melodické momenty. To ale neznamená, že „Profane Prayer“ naskočilo na vlnu plastu, typizovaného designu a masové konzumace.

Typická divokost a hrubost kapele vlastní na „Profane Prayer“ zůstává v nezměněné formě, takže zástup skalních fanoušků může zůstat zcela v klidu, ba co víc, album představuje SUICIDAL ANGELS jako vyzrálou kapelu s chytrým songwritingem s důrazem na atmosféru. Můžete si po této větě ťukat na čelo, protože se stejně jedná o citaci SLAYER v kombinaci s KREATOR v jejich vrcholném období a od těch časů se všechno motá v kruhu jak pes za svým ocasem. Já bych si ale nepletl výchozí inspiraci s vezením se ve vleku, SUICIDAL ANGELS si vybudovali za dvě dekády zaslouženou pozici na scéně krom pracovitosti vlastním náhledem na hrubozrný thrash metal evropského typu (SLAYER budiž čestnou výjimkou) a stále zastávám názor, že jejich potenciál není dosud v plné míře doceněn. Cestičkou k tomu může být právě „Profane Prayer“.

Nebyl jsem zpočátku z alba vůbec nadšen, působilo na mě jako vytříděný recyklát v luxusním produkčním balení bez silnějšího momentu překvapení a energii ve větším objemu aby pohledal. Rozhodně jsem nezažíval pocit kosmonauta ve výcviku, kdy mu lezou oči z důlku během extrémního přetížení. Co se nedělo během prvních dvou poslechů, se stalo během toho třetího, album vystrčilo drápky a maximálně vycenilo zuby. Konečně nastal řádný průvan, který jsem čekal okamžitě, ovšem nenastal. Sekec, který se poté rozpoutal, stojí za trochu té trpělivosti. Vedle neurvalé agresivity se na světlo dere výrazná melodika, dlužno zdůraznit, že prakticky všudypřítomná. Špatně by to bylo v případě, kdyby neprosto dominovala převálcovala naprosto vše ostatní. jenomže melodika hraje roli spolupracujícího partnera, spolutvůrce atmosféry, která je tím posledním a nutno poznamenat že atmosféra alba dosahuje téměř magického rozměru.

Úvodní zátah trojice „When The Lions Die“, „Crypts Of Madness“ a „Purified by Fire“ možná vzbuzuje dojem razantního výplachu na plný kotel, ovšem tento můj předpoklad končí s „Deathstalker“, rozmáchlejší a komplexněji pojatou skladbou. Následuje druhá vyhlazovací fáze a dost možná nejsilnější fáze alba, přestože hledat vrchol v takto nabušené kolekci je úkol nesnadný. Titulní „Profane Prayer“, „Return Of The Reaper „Guard Of The Insane“ a „Virtues of Destruction“ tvoří natolik semknutý celek a thrash metalové obžerství, že se ani nenamáhám je pitvat jenu po druhé. Rozmáchlejší styl znovu přichází ke slovu se závěrečnou „The Fire Path Of Fate“ – velké finále a strhující atmosféra, co více si na závěr přát!

Medyed

suicidalangels.net/

facebook.com/SuicidalAngels/

instagram.com/suicidalangelsofficial/