Recenze: SOULFLY – Chama /2025/ Nuclear Blast
Max Cavalera a jeho rodinný podnik (nechápat prosím v negativní rovině) funguje a nelení – máme tu další desku SOULFLY. Z mého pohledu si SOULFLY vybrali několik slabších chvilek po spanilé jízdě, končící albem „Conquer“ a ještě s přimhouřeným okem nad deskou „Omen“, aby se znovu mocně nadechli s velmi solidní deskou „Totem“. S novinkou se SOULFLY sice drží zavedené formy, nicméně k ní přistupují z poněkud jiného konce.
„Chama“ je deska ohlodaná na kost, s maximální syrovostí servíruje základní emoce bez leštidel a krášlících prostředků. Kromě silové kovařiny jsme ale svědky i něčeho jiného – jakéhosi částečného návratu do prvního období kapely a pralesním rytmům. Ne, že by mi to bylo nepříjemné, první album jsem hobloval pořád dokola, nadšen z pokračování linie z „Roots“. Bezejmenný debut jsem mimochodem nedávno pustil a k potěšení svému jsem zjistil, že po skoro třiceti letech funguje téměř stejně. „Chama“ už (a zcela očekávatelně) nemá ten moment překvapení a pocit něčeho nového už vůbec ne, ale na druhou stranu nemám pocit, že přežvykuju piliny. I když…první poslech tomu neodpovídal – „Chama“ mi přišla jako unavená, bez jiskry a děsně předvídatelná deska, u které se těšíte, až skončí s ambicí se k takové desce už raději nevracet.
Ale nebyl bych to já, abych, už jen vlivem silných vzpomínek na „Totem“, to přece jen ještě alespoň jednou nezkusil, jestli je „Chama“ lepší album, než se po prvním oťukání zdálo. Napodruhé se toho ještě nic moc nedělo, dál už poslouchám úplně jinou desku. Chaotická a neuspořádaná surovost, ve které jsem toho příliš nenašel, se přece jenom ukázala jako životaschopná a natolik silná, že z pilin je rázem kus krvavé flákoty. Ten nemusí chutnat každému, ale pokud jste patřičně naladěni na hrubé výrazivo, „Chama“ funguje nadmíru dobře. Svůj nezanedbatelný podíl na tom pravděpodobně má drtivý mix nu-metalu a HC společně s masivním a hlasitým zvukem, který desce propůjčuje brutální tah na bránu.
„Chama“ mě nebavila ani náhodou, chybělo mi alespoň pár výraznějších záchytných bodů, od kterých bych se mohl odrazit. To ale neznamená, že je album neobsahuje. Jsou jen více utopené pod povrchem a do uší nepraští hned. Jakmile se mi povedlo vstřebat hrubou a ohlodanou podobu skladeb, zmizel i nepříjemný pocit chaosu a prázdnoty. „Chama“ mým pomyslným žebříčkem alb SOULFLY radikálně nezatřese, ale na chvostu se také nekrčí. Střed pole je na každý pád dobrý výsledek. Za půl hodiny je vymalováno a úplně to stačí.
Medyed
instagram.com/thesoulflytribe/
Komentáře