Recenze: ŠKAREDÁ HOLKA - Bohyně /2022/ Smile Music
Pozvolna ve 
mně znovu začal hlodat pocit nedostatku klasických rockových alb na mém stole. Na malý objem materiálu ke zpracování si stěžovat nemůžu, je tomu úplně obráceně, jenomže rockové klasiky je poslední dobou jako šafránu. Když jsem své stesky začal ventilovat nahlas, přistála u mě tahle deska. Nebudu si hrát na odborníka a chodící Ottův slovník naučný - existence této kapely mi doposud unikala, byť jsem do brněnské scény za posledních deset vcelku pronikl. Nejedná se o kapelu nevýznamnou, v průběhu devadesátek na sebe zvládla upozornit po boku HUDBA PRAHA, R-FORCE, ALICE, FUTURUM) i zahraničními hosty (NIKKI SUDDEN & THE JACOBITES). V druhé půli let devadesátých to skoro vypadá, že ŠKAREDÁ HOLKA je věcí minulosti, nicméně to není tak docela pravda, členové kapely se věnují dalším projektům a ŠKAREDÁ HOLKA sporadicky koncertuje. Až nyní…je tu plnohodnotné album!
Z promo materiálu jsem předem tušil, že se ani omylem nejedná o hard rockovou tuctovku, ale vlastní poslech mi navozuje naprosto odlišné pocity. Málo platný, jak praví klasik, není nad vlastní zkušenost. „Bohyně“ překonává má očekávání ve všech ohledech. Osobitý poměr hard rocku, blues a jižanského rocku včetně svébytných textů šumí jako luxusní šampus, plný rozmanitých chuťových odstínů. Kapele nechybí odzbrojující jistota, se kterou se proplétá šíří rockového spektra s nadhledem zkušených harcovníků, kteří sakra dobře ví, co hrají a dokáží si to jaksepatří užít. Co z „Bohyně“ doslova prýští, je upřímná hravost a řekněme životní zkušenost. Vypadá to jako řečnická akademická věta, ale „Bohyně“ vedle své seriózní rockové roviny disponuje dosti osobitou „dováděcí“ rovinou, jako by pánové stále byli ve svém nitru dospívajícími sokolíky, kterým není žádná mladistvá prča cizí.
Jižanské koření má vepříjemný chuťový ocásek, jak lze slyšet již v úvodní „Škaredé bohyně“ s vhodně asistujícím saxofonem, vtip v textech působí velmi lehce, jako by byl naprosto samozřejmý (všichni víme, že samozřejmé je akorát to, že jednou budeme všichni leda tak akorát prdět do hlíny a inhalovat vůni kytek ze spodní strany). „Splín“ si hopsá v groove rytmu, balancování na hranici mezi machrovinkou a nepovedeným vtipem vychází jednoznačně ku prospěchu věci, ŠKAREDÁ HOLKA přesně ví, kdy rozjuchanou pasáž překlopit zpět na pevné koleje a obě polohy celkově vytváří velmi zajímavý celek. Stylová „Dálnice“ se vrací k rockové klasice, nekonečné inspiraci v chutné úpravě, kterého se v podstatě nejde přežrat, tisíckrát slyšeno a ještě tisíckrát slyšeno bude, a co…na pohodu, cigáro do koutku a sklínku do ruky. Kapela elegantně pendluje mezi vytyčenými kardinálními body, tu více („Žel Bohu“), tu méně zvesela („Flažolety“, „Blues“), s hard rockovou urputností („Šupinatý kouzelník“, „Je to běs“, „Námořník“). Co je však pestrému obsahu alba společné, je stoprocentní přesvědčivost bez zbytečných přešlapů. „Bohyně“ nic svému názvu nedluží, takovou desku si kurňa nechám líbit!!!
Medyed
Komentáře