Recenze: SABATON – Legends /2025/ Better Noise Music
Co s tím, doprčič? 
Už obě prvoválečné desky mi připadaly jako vaření „ekonomické kávy“ (předchozí album na tom bylo přece jen o chlup lépe a vzbuzovalo jisté naděje) a můj pocit nekonečného louhování téhož pořád dokola se bohužel dostavuje znovu. Moment překvapení v čudu, tedy jestli se za posledních deset let vůbec nějaký dostavil. SABATON sice jedou to svoje, ovšem točit dokola několik stále stejných šablon se už jen z logiky věci musí vyčerpat, je to jen a pouze otázkou času. Nuda, která z „Legends“ čouhá do všech stran, mě deptá, až je mi málem hanba.
Sympatická obyčejnost a nehraní si na něco, co nejsou, se mi na SABATON líbila a několikrát dokázali na alba dostat nemalé množství svěžích momentů. Ale to se bavíme o období od debutu „Primo Victoria“ do „Carolus Rex“, případně po „The Last Stand“. Sešup je to takový, že mi připadá, že kdykoliv se SABATON trochu utrhli ze řetězu a připustili byť minimální progres, lekli se sami sebe a ukázněně se uklidili do vlastního zázemí. Forma sice zůstává tatáž, s obsahem to tentokrát dopadlo neslavně. Občas se sice vyskytne okamžik, kdy nízkou oblačností probleskne šťavnatý nápad a je se čeho chytit, ale na to, aby pár silnějších věcí utáhlo celou desku, to prostě nestačí. Čekat na silnější momenty až do půle alba, to chce pořádnou dávku sebekázně a trpělivost ostřelovače. „I, Emperor“ a „Maid of Steel“ (no vida, najednou to jde!) jsou zrovna ta dvojice, na které se nechá stavět. Zbytek tak nějak nesměle propluje kolem a já vlastně nevím, o čem zbývající skladby jsou a vlastně mi z nich v hlavě nezůstane skoro nic. Jisté vzepětí nastává s „Crossing the Rubicon“ a „Lighning at the Gates“, ale i tak mi silně připomíná hned několik skladeb z předchozích desek. Těch hluchých míst je až příliš a opravdu nemám chuť si dát „Legends“ ještě jednou. Sázka na skálopevnou jistotu se vyplatit nemusí a nevyplatila se právě v tomhle případě. „Legends“ jako album jakž takž funguje, ale jen za předpokladu, že beze zbytku odignorujete prvních sedm desek a budete se něj dívat jako na samostatnou jednotku. To je ovšem luxus, na který nemám vůbec chuť.
Balancování na hraně vlastní recyklace se SABATON ještě jakž takž povedlo uhrát ve vlastní prospěch, to ale nemusí trvat věčně. „Legends“ se točí v bludišti rutiny, která mě ani trochu nebaví. Album mi připadá jako puzzle všeho, co bylo zrovna po ruce a když už to máme, tak to prostě vydáme, hlavně nikam nevybočovat Být za kata mě netěší ani náhodou, ale kecal bych, kdybych chválil něco, co nevím, za co mám vlastně chválit. Dvě, tři silnější skladby z jedenácti to prostě nemají šanci urvat. A to jsem druhdy tvrdil, že „Coat of Arms“ je slabé jak čaj…
Medyed
instagram.com/sabatonofficial/
Komentáře