Recenze: ROOK ROAD - Rook Road /2022/ SAOL
Hammondky - nástroj, 
jemuž jsem se jako náctiletý vysmíval pro jeho archaičnost stejně jako všemu, co bylo starší pěti let. Poněkud jsem zapomněl, že právě na hard rocku jsem vyrostl a není snad hloupějšího parametru než stáří stylu. Na to jsem přišel poměrně rychle a zvuk hammondek se záhy stal mým zamilovaným. Klasický hard rock mají v krvi i ROOK ROAD, můžete namítnout, že znějí jako revival DEEP PURPLE, já měl zprvu tentýž pocit, ale všeho do času a všechny styčné plochy začnou sloužit ku prospěchu věci. ROOK ROAD sice působí jako do současnosti probuzený relikt první půle sedmdesátých let, ovšem pokud se do jejich eponymního alba hlouběji ponoříte, zjistíte velmi rychle, jak zdravý kořen třímá v rockové klasice. Na téhle desce není příliš prostoru pro emoční placatost a prázdná gesta, „Rook Road“ je ve své relativní obyčejnosti neobyčejně a až magicky přitažlivé album.
Ať pátrám, jak pátrám, na albu nenacházím slabý kus. Těžko na hard rocku vymýšlet něco, co by už někdy někdo neslyšel a navíc to není třeba. ROOK ROAD nakládají s hard rockem s maximálním citem s využitím velmi širokého výrazového spektra, takže nehrozí, že by sklouzli do těsné svěrací kazajky unifikované šablony. ROOK ROAD dokáží řádně rachotit a mocně dunět stejně jako být sametově elegantní, obě základní roviny se prolínají v různém poměru s rozdílným výsledkem, každá ze skladeb je co do energie a atmosféry značně specifická. Navíc při využití současného zvuku dostává styl ROOK ROAD velmi zajímavý barevný odstín. Přes všechnu vznešenou eleganci jsou ROOK ROAD stále v pravém slova smyslu rockovou kapelou, která se nezřekla prapůvodní živelnosti ve prospěch akademické suchopárnosti. Zcela zřetelně to je znát v porovnání úvodní „Talk Too Much“, což je typická hardrockovka se vším, co k ní patří, a „Sometimes“, kdy se ve vetší míře projevuje variabilnější tvář ROOK ROAD - baladická rovina vyúsťuje do epičtější formy. Zachmuřenější „Romeo“ mi sice svým úvodem připomněl „broučí“ klasiku „Norwegian Wood“, dále se však ubírá vlastní cestou. „Paradox Master“ vyniká skvělou melodikou, tedy ne že by v ostatních skladbách melodie kulhaly na obě nohy, ale zde je nutno melodie obzvlášť vyzdvihnout. A nejen melodie…skladba má parádní gradaci, díky níž se vyplatí udržet zvláštní pozornost až do konce. „Kinda Glow“ - pokud jsem úvodem ztratil slovo o DEEP PURPLE, tak právě tento kousek se k nim spolu s „Tower“ blíží nejvíce. Nejedná se ale o druhořadou kopírku, obě skladby mají silný tah kupředu a dost svébytný ksicht, proto nelze ani ve srandě říci, že by zdroj inspirace okatě vykrádaly. Melancholicko-dramatická „Deny“, šťavnatá „Sam Rogers“ a valivá „Celebration Feels Like“ úspěšně drží výkonnostní laťku na velmi vysoké úrovni, jak už je zvykem, každá je úplně jiná a přesto album nedrobí na kousky. Závěr je ve znamení skvostné balady „Egyptian Girl“ - skvělé finále, nechci se v tom zbytečně hrabat, to se musí slyšet!
Kdyby každé retro bylo takto smysluplné jak tohle album, výraz retro ztratí smysl. „Rook Road“ totiž nezní jako retro, nýbrž je plné života a silných emocí. Pak vůbec nehraje roli, jestli hrajete postaru nebo zrovna surfujete na nejčerstvější trendové vlně. Zásadní je obsah a víra v to, co děláte. ROOK ROAD mají v tomto ohledu evidentně jasno.
Medyed
facebook.com/rookroadofficial/
instagram.com/rook_road_official/
Komentáře