Recenze: RIMORTIS – Pán skal /2026/ Stars Agency

Veřte mi to nebo ne, ale já se na novou studiovku RIMORTIS poté, co se Milan Hloucal vrátil za mikrofon, obrovitánsky těšil. Tím nechci říct, že období s Láďou a Mírou znamenaly kvalitativní propad nebo něco podobného. To prosím ani náhodou, to jenom pro úvodní nastavení mantinelů, ve kterých budu následující řádky pohybovat. Za tu spoustu let, co mám RIMORTIS v zorném poli, mě kapela nikdy nezklamala a ani jsem, byť náznakem, nezaznamenal sešup do rutinního kolovrátku. Můžete se mnou vést spory, můžete se mnou nesouhlasit, ale to je tak vše, co s tím dá dělat.

Je tu ale ještě jeden klíčový moment, pro novou desku a konec konců i pro sestavu RIMORTIS. Tím momentem jsou dvě kytary. K Martinovi přibyl Marco Massa, kapela dostala výraznější dynamiku a razantnější tah na branku, což už tak zdravě chytlavý potenciál skladeb dostal pořádnou vitamínovou injekci. Když už jsme u razance, rytmická sekce rovněž doznala změny – za bicí zasedl novic Honza Svitač. S návratem Milana a jeho nezaměnitelného vokálu mám takový řekněme nostalgický pocit vazby na dnes již klasické nahrávky bez toho, aby RIMORTIS museli žít z podstaty. Zní to vlastně naprosto logicky – „Pán skal“ nejenže navazuje na „Deset kroků zpět“ a „Peklo, co říká si svět“, ale kapelu opět posouvá o krok vpřed a k mé upřímné radosti zní svěže a nenuceně.

Znáte ten pocit, kdy vám konkrétní deska prosviští hlavou a vy jen cítíte příval energie a stoupající hladinu endorfinů. Najednou skončí poslední skladba a jediné, co v tu chvíli chcete, je stisknout „play“ a dát si tu jízdu znovu. Je v podstatě jedno, jakou ze skladeb pasujete na ústřední hitovku. Album je natolik soudržný celek, že za pilotní singl mohl být vybrán každý z deseti kousků na desce obsažených.  Titulní „Pán skal“, „Růže pro krále“ a „Stroj času“ nestojí stranou, zbývající skladby jim zdatně sekundují, takže scénář typu výplňová hmota kolem hrstky hitů se v žádném případě nekoná. Nechci upozaďovat další skladby, mé pomyslné pořadí se bude zcela jistě postupně časem měnit, nicméně mému momentálnímu řebříčku vévodí „Panoptikum tváří“ a na ni navazující „Když zrada tančí“. Má to úplně jednoduchý důvod – pozitivně nakažlivý společný tah a souboj obou kytar s progresivním přesahem v prvním případě a razantní nájezd a strhující melodika v případě druhém. O tom, že „Pán skal“ mi ještě v uších výrazně vyroste, jsem přesvědčen.

Na konečné soudy a plamenné diskuze na věčné téma, které album té které kapely je nejlepší, si nepotrpím a „Pán skal“ nebude výjimkou. Plně se vyrovná albům předcházejícím a nic nenasvědčuje tomu, že by mě v blízké budoucnosti přestal bavit. Jinými slovy – já jsem maximálně spokojen.

Medyed

rimortis.cz/aktualne/

facebook.com/RIMORTISofficial/

instagram.com/rimortis_official/