Recenze: RAVENOIR – Deadreams /2025/ Gothoom Productions

Alesh AD drží stálé tempo co rok, to deska. Za tu dobu by leckterá kapela stěží spíchla album jedno, a to ještě kdo ví jestli. Já vím, mě to napadlo taky, chrlit takové kvantum muziky se může velmi neblaze projevit na výsledné kvalitě. To ovšem není případ RAVENOIR. Mezi jednotlivými alby není prakticky žádný rozdíl, pokud jde o kvalitu řemeslného ošetření, instrumentální nápaditost a sílu skladeb. Výraznější rozdíl už je v pojetí, RAVENOIR se postupnými kroky vzdálili od nabroušeného death / blacku směrem k atmosférickému, potemnělému a veselých nálad prostému až funeral doom metalu – velmi hrubý a nepřesný nástin toho, co se všechno děje na předchozím „Nocturne“ a v plné šíři právě na „Deadreams“.

Žánrový vývoj RAVENOIR je jako cesta rozervanou krajinou frontové linie směrem k nekonečné a definitivní temnotě. Smrt nakonec vyřeší všechno – žabomyší osobní spory, hašteření o to, kdo má co větší nebo čeho víc nebo míň, nedělá rozdíly mezi sociálním případem a nafrněným, vystylovaným kravaťákem z horních deseti tisíc. Vytěsněná do kouta, aby nám nekazila iluzorní šťastnou utopii, se včas připomene a udělá ordnung s definitivním dosahem.

„Deadreams“ je ve své celkové pochmurnosti velmi emotivní a podmanivé album, které dokáže posluchače omotat jako krajta nešťastnou kořist a dělat si s ním dle libosti naprosto cokoliv. Když už beru na vědomí (a nemám s touto skutečností jakýkoliv problém), že pomalý pohřební průvod prostě nezrychlí a doplouží se konstantním tempem až do konce, proplesknou mě dva bonusy s takovou razancí, že bych se stoickým klidem zapřel v i vlastní datum narození. Poměrně svižná a úderná „Apostles of Revenge“, pocházející z roku 2023, dokáže strhnout po prvním poslechu a stejně rychle vytvořit silnou paměťovou stopu, která mě nutí právě tenhle kousek točit dokola. Následuje hyperluxusní cover MERCYFUL FATE „Black Funeral“, těžko hledám vhodná slova, to se prostě musí slyšet, i když je už tři roky starý, stále má neskutečnou magii a kouzlo.

To ovšem neznamená, že klíčová část alba je jeden jednolitý proud černého mouru bez záblesků temné kreativity. Každá z fatálních litanií tepe vlastním životem a má dostatek osobité magie, která prostě nedovolí pokles napětí a očekávání vývoje, kam se další temné dějství posune. Silná, sugestivní atmosféra, zdůrazněná do detailu vypiplanými aranžemi a dotažená do magického finále podmanivými melodiemi, si mě ochočila jako poslušného pikolíka. Závan melodiky MOONSPELL v „Monumental Still Life of Death (Transcendence of Death´s Art)“ nemá daleko k úchvatné dokonalosti, ale křivdil bych ostatním hymnám. „Deadreams“ je natolik vyrovnaná a soudržná kolekce, že vypíchnout jediný nebo pár vrcholných momentů je práce pro naprostého magora nebo naopak zlomyslného prudiče. „Deadreams“ totiž považuji za vrcholný moment v průběhu celých parádních 38 minut.

Medyed

facebook.com/RavenoirOfficial/

https://www.metal-archives.com/bands/Ravenoir/3540483208