Recenze: PYRAMID – Rage /2023/ Sleaszy Rider Records
Lance Sawyer 
a jeho družina si vysloužili nálepku superkapely, což může být dar a trest v jednom. Superkapely totiž nemají jednoduchý život. Už dopředu se od nich očekává div ne objev svatého grálu a když ho nenajdou, je rázem problém na světě. Pak se pitvá, analyzuje a rozebírá ze všech možných i nemožných stran, proč se tak stalo. K tomu by dost možná nedošlo, kdyby se předem nahusto nestavěly vzdušné zámky. O to silnější je pak srážka s realitou, v mnoha případech způsobená nerealistickým očekáváním, přičemž album samotné v žádném případě není taková hrůza, o jaké se pak píše. Jak se potom musí volně dýchat takovým PYRAMID, kteří svoje čtvrté album vydávají poměrně v klidu a bez přehnaného humbuku kolem.
„Rage“ se svým pojetím nijak výrazně nevymyká z konceptu progresivního metalu, jaký tu je více než čtvrtstoletí. Na druhou stranu se PYRAMID nepouští do přehnaných instrumentálních akrobacií a už vůbec ne do otravných exhibic. To je právě časté úskalí, pro které jsem svou někdejší vášeň pro progresivní metal výrazně utlumil, převaha formy nad obsahem mi začala pomalu, ale jistě lézt na nervy – chtělo to prostě pauzu a přehodnotit svůj vztah k progresivním metalovým směrům jako celku. Začal jsem se soustředit na počáteční fázi, kdy mě progresivní metal začal bavit a působit mi enormní vzestup hladiny endorfinů. Na začátku v mém případě stáli SAVATAGE a progresivní kapely sedmdesátých let, tudíž jsem začal znovu a objevil CIRCLE II CIRCLE. Nezmiňuji je náhodou, nejen že v nich působí Zachary Stevens, ale pro jejich vyváženost obsahu a formy. To je přesně tím zásadním, co mi nechybí ani u „Rage“. PYRAMID jsou sice instrumentálně precizní, jak žádají stylové pořádky, ale skladby i přesto disponují slušným objemem živelnosti a nejsou tak akademicky suchopárné. Řečeno obráceně – pořád je to šťavnatý metal, i když si zrovna odskočil na hodinu baletu a gymnastiky. Ekvilibristika je v podání PYRAMID držena na řetězu, který má ovšem dost vůle nato, aby si muzikanti mohli do sytosti vyhrát s množstvím instrumentálních fíglů a zajímavých detailů. „Rage“ drží jako celek pevně pohromadě a zároveň se jednotlivé skladby příliš neslévají jedna do druhé do uniformní kaše, ve které se posluchač ztratí i s mapou a kompasem.
Kompoziční šikovnost a důraz na skladbu samotnou, metalová razance a poutavá atmosféra, tyhle všechny roviny dělají z „Rage“ velmi šťavnaté sousto nejen pro vášnivé progresivisty. I fanoušek přímočařejšího přístupu, pokud bude trochu otevřený vnějším vlivům, si může při poslechu „Rage“ spokojeně pobrukovat.
Medyed
Komentáře