Recenze: PRIMAL FEAR – Domination /2025/ Reigning Phoenix Music

V táboře PRIMAL FEAR proběhla největší personální rošáda za poslední roky. K ústřednímu tandemu Mat Sinner / Ralf Scheepers přibyl tlučmistr André Hilgers a poměrně velkým překvapením je mladá a talentovaná kytaristka Thalia Belazecca, která se předtím blýskla v řadách FROZEN CROWN a ANGUS McSIX. Magnus Karlsson se z koncertního hráče stal plnohodnotným členem, takže otázka zněla, jak se změny projeví na samotném albu. Laťka, kterou nastavilo přechozí „Code Red“ a vlastně i „Metal Commando“ nebyla zrovna nízko a v každém případě je na co navazovat.

Čekali jste změny a experimenty? Já ani omylem. PRIMAL FEAR se své urputnosti neuhnuli ani o píď. „Domination“ pokračuje tam, kde dozněl poslední tón „Code Red“ a ocelová souprava si to sviští svižným tempem dál kupředu. Ale něco je přece jen jinak. „Domination“ má výrazně vetší jiskru a přirozenou lehkost, leze do uší se takovou samozřejmostí, jakou jsem až nekriticky zbožňoval na bezejmenném debutu. Jasně, mezi „Primal Fear“ a „Domination“ je už skoro třicet let a je zhola nemožné dvakrát vstoupit do jedné řeky, ale „Domination“ se o to ani nesnaží. Stopa předchozího vývoje včetně současného zvuku je více, než zřetelná a prolnutí klasického heavy metalu s aktuálním power metalem nalezla ideální bod průniku.

Můžeme se sáhodlouze bavit o technických věcech, ale všechno stojí a padá na dobrých skladbách, v lepším případě na těch vynikajících. Nechci hned vystřelit siláckou a poněkud praxí otlučenou větu ve stylu „PRIMAL FEAR natočili nejlepší album od (a dosaďte si libovolný název desky)“, nicméně z „Domination“ mám ještě lepší pocit, než z „Code Red“. Zde jsem chválou nešetřil a v případě „Domination“ skladby dostaly výraznější hitový nátěr a více koušou. Zejména první půle alba je hitová jízda, jak má být. Šlapavou „The Hunter“ počínaje, přes energickou „Far Away“, ultimátní úder na solar jménem „I Am the Primal Fear“ a erupcí energie v „Heroes and Gods“ konče je první půlhodinka maximálně napěchovaná hitovostí, řezavými riffy a strhujícími melodiemi. Po instrumentálce „Hallucinations“ přichází jednoznačná pecka „Eden“. Epický rozměr PRIMAL FEAR vždycky slušel a je na druhou stranu jedině dobře, že s ním kapela docela šetří a nepoužívá ho jako běžný „spotřebák“. Možná to vypadá, že dál PRIMAL FEAR vyhodili kvalt na neutrál a poveze z kopce. Jenže omyl, spanilá jízda pokračuje. Zbytek skladeb možná není tak chytlavý na první dobrou, ovšem nijak nekulhá. „Scream“ duní jako válcovny plechu v plném provozu, jiskry srší všude kolem a jestli něco blafne plným plamenem, hasičáky stačit nebudou. Metalovou klasikou rezonující a silným refrénem zdobená “The Dead Don´t Die“ směl srovnání s tím nejlepším, co kdy PRIMAL FEAR hodili na desku. Následující dvojice „Crossfire“ a „March Boy March“ možná nemá tolik jednoznačných trumfů po kapsách, aby na to uhrála partičku mariáše v červených, ale stále se jedná o vysoká nadstandard a jak se znám, časem se pořadí osobních favoritů může dosti podstatně promíchat. Velkolepé finále je hodně silný výraz pro tříminutovou baladu a outro zároveň, ale „A Tune I Won´t Forget“ má natolik silnou a podmanivou atmosféru, že mi můžu dovolit závěrem trochu zapřehánět.

Vůbec bych nebyl rozmrzelý, kdyby došlo na variantu B a PRIMAL FEAR přišli s naprosto standardní deskou a drželi dobyté pozice. Ovšem toto, co se na „Domination“ děje prakticky od začátku do konce, mě pomyslně vrací na přelom milénia, ovšem ve verzi 2025. Žádné vykopávání starých střepů a kostí, ale svěží a hladoví PRIMAL FEAR!

Medyed

primalfear.de/

facebook.com/PrimalFearOfficial/

instagram.com/primalfearofficial/