Recenze: ORDER 69 – Order 69 /2020/ Bug Valley Records
Tahle německá gruppe z Münsteru u mě dlouho čekala ve frontě, a ne že by to
nemělo důvod. Tenhle spisek by jinak byl dávno venku, akorát že jsem nějaký čas nechtěl uvěřit vlastním pocitům, endorfiny se vyhouply nezvykle rychle a to signalizovalo jejich brzký pád a sklerotickou fázi, kdy na tohle album stejně rychle i zapomenu. ORDER 69 je zajímavá parta, a to z více úhlů. Stylová nejednoznačnost, syrovost projevu a energický projev má potenciál oslovit posluchače napříč styly, od britských kytarovek až po zažrané klasiky a hard rockery – zčásti za to může zvuk alba – zní sympaticky „dobově“ s odkazem na přelom šedesátých a sedmdesátých let, vokál zní silně britsky a „nezávisle“, což byla úplně první věc, která mě praštila do uší. Kombinace to vůbec není špatná, volná stylová forma umožňuje ORDER 69 velmi široký tvůrčí prostor, odkud brát výchozí suroviny.
„Order 69“ startuje na pro mě velice příjemné rockovou klasikou načichlé vlně, „Drive“ jako by se vycachtala ve směsném drinku počas nevázaného mejdanu po koncertu THE WHO během jejich divokého období, zní to parádně nahlas, autenticky a hlavně nezůstává u jedné skladby. „Order 69“ srší energií, syrovost si správně potykala s optimální dávkou chytlavosti, navzdory částečné nekompatibilitě těchto prvků. Dost jsem se obával, jak bude album působit po více posleších, zdali poté z počátečního nadšení nezbude jen jistota platného pokusu v poloprázdné slupce. Ale neděje se tak, plynule nastupují další silné momenty, zpočátku neslyšené. ORDER 69 sice zní staře jako současníci britské scény ve druhé půli šedesátých let, kdy se BEATLES vydali méně písničkovým směrem, ROLLING STONES vyjadřovali sympatie rohatému a za rohem už pomalu vykukovali v hojném počtu hard rockeři. Desatero skladeb si neláme hlavu se stylovostí, každá má svoji osobitou tvář a atmosféru, postavenou na klasických rockových prvcích včetně těch rock´n´rollových s bluesovým základem v různém vzájemném poměru v syrové formě, která skvěle plní roli výrazného zesilovače již tak značného objemu energie. Každý z těch deseti skladeb má dostatek síly přimět končetiny když už nekřepčit, tak si alespoň podupávat do rytmu, což přetrvává až do konce poslední skladby. Při pozorném poslechu lze samozřejmě najít spoustu vyzkoušených a léta zajetých postupů a něco odkazů na nesmrtelné položky v seznamu členů síně slávy, ty ovšem v žádném případě neruší a nesnižují výsledný dojem z alba jako celku, ba naopak, přispívají k příjemnému finálnímu pocitu, protože „Order 69“ je velmi přirozená a nenucená záležitost.
Delší čas na vstřebání, aby si album řádně „sedlo“, je tomto případě na místě, jako posluchač jsem se poměrně dlouho ladil na příjmovou frekvenci ORDER 69, které jsem málem zařadil mezi vcelku solidní, nicméně nijak objevné kapely, maje rockovou povinnou četbu zmapovanou. Tohle album toho ovšem obsahuje mnohem více včetně osobitého skloubení dvou nejzákladnějších dekád rockových dějin bez toho, aby působili dojmem nostalgického revivalu, na to jsou ORDER 69 příliš při životě a dělají řádný binec - hlasitý a neukázněný, za použití sice staré, ale přesto řádně ostré munice. To potvrzuje nesmyslnost dělení muziky na starou a novou, zvláště pak když se kouknete na foto kapely. Mládí členů by spíše naznačovalo úplně jiné stylové nasměrování kapely, ovšem je tomu jinak a rozhodně to není špatně, tahle placka si mě totiž nakonec omotala kolem prstu beze ztráty byť promile mé osobní svobody.
Medyed
Komentáře