Recenze: OLYMPIC – Bombarďák /2025/ Supraphon

Pokud bych měl bez přemýšlení uvést jednu jedinou kapelu, která má zásadní podíl na tom, že jsem propadl rockové muzice a záhy metalu, byl by to jistojistě OLYMPIC. Bylo mi sedm, kdy mě moje o jedenáct let starší sestřenka vzala s sebou na OLYMPIC, který tenkrát slavil dvacet let existence. Kdo by si tenkrát dokázal představit, že po více než čtyřiceti letech od této události tu s námi kapela bude stále a bude točit výborná alba. Nebudu chodit kolem horké kaše, „Bombarďák“ prostě je výborné album.

Těžko proto býti objektivní, ono to ani nejde, když vás tahle kapela provází životními radostmi a strastmi už více, než čtyřicet let. Přesto se o to pokusím, jak to dopadne, nechť posoudí jiní. „Bombarďák“ by klidně mohl být další položkou v diskografii OLYMPICu bez výraznější interakce s širším okolím, kterou zaregistrují pamětníci a skalní a tím to hasne. Je to obvyklý scénář a neříkám, že je to špatně. Zasloužilé kapely to takhle mají a ani DEEP PURPLE se svou aktuální deskou, jakkoli vynikající, těžko vzbudí celosvětovou senzaci. Odhlédnu-li od věcí „buzynesu“ a zájmů mladých fans, s radostí shledávám, že služebně staré kapely zrají jak víno a příznaky fatálního chátrání prostě a jednoduše nepozoruji. Šrámy a provozní šrámy dodávají veteránům na charismatu a nenucené eleganci, kterou respektujete, ať chcete nebo ne. Přichází to samo a jaksi shůry. Můžeme tomu říkat respekt ke stáří a zkušenosti, ovšem bez kvalitní muziky by to bylo jen o úctě a taktním mlčení.

Taktně mlčet netřeba, „Bombarďák“, ač má z mnoha bojových letů na spoustě míst oprýskaný nátěr, šrámů nepočítaně a za dlouhou službu doplněnou posádku, slouží stále skvěle a je na něj spoleh. „Bombarďák“ je album pro radost, a to jak pro radost fanouškům, tak i pro radost kapele. Zápal a vášeň pro muziku živí jasný plamen, který příjemně hřeje z každé skladby, skoro bych si začal tvrdit, že OLYMPIC udělal snad nejtvrdší desku za celou svou historii. To však není až tak podstatné, podstatná je nápaditost a svěžest materiálu. Syrovější a méně vymazlená produkce albu nesmírně sluší a posiluje vřelý a osobní charakter skladeb, které jsou maximálně kvalitativně vyrovnané. Obě klipovky „Bombarďák“ a „Dřív než se setmí“ nezůstávají osamocené a zbytek skladeb ne s rolí křoví ani náhodou nespokojí. Hrad rocková hitovka „Heja, heja“, jiskřící a hravá „Uřvaná Lilith“, úderná „Kdo se bojí“ nebo závěrečná „Bílá hora“ dokáží na první dobrou zaseknout drápek a zahřát na duši.

Samozřejmě ze mě mluví fanoušek, kterému se „Bombarďák“ prostě chce líbit a logicky se nechce pouštět do hledání blech, aby si nekazil radost. Zdálo by se, že moje nadšení nad přirozenou lehkostí a nakažlivostí „Bombarďáka“ bude s přibývajícími poslechy chladnout, až se nakonec srovná na mnohem střízlivější úroveň. Ano, čekal jsem přesně tohle, ale nestalo se, příjemné mrazení a vyplavování veselých hormonů do krevního řečiště pokračuje stále. Věk je do jisté, někdy značné míry, otázkou stavu mysli. Někdo je mladej od nátury a někdo zfotrovatí před třicítkou. Máme na výběr, já volím „Bombarďáka“ - jasný důkaz, že věk je především číslo.

Medyed

skupina-olympic.cz/

facebook.com/skupina.olympic

instagram.com/skupina_olympic_official/