Recenze: NECROPHOBIC – In The Twilight Grey /2024/ Century Media Records
Konec devadesátek a prudká současnost
…času mezitím uběhl mrak, nával adrenalinu a mrazení v zátylku jsou stále stejné. NECROPHOBIC registruji prakticky od začátku, ovšem doteď jsem si k nim nenašel bližší vztah. Popravdě to ani moc nechápu, protože tři desetiletí hrají přesně to, na čem jsem ujížděl velmi zhusta a s jejich energií nadupaným black deathem (nebo přesněji obráceně – death blackem) jsem zcela v souladu. Situace se začala měnit až s „Mark Of The Necrogram“ a je to na mě fujky hanba…, ovšem se historie opakuje už nevím po kolikáté a cesta proti proudu času může znovu začít. Tentokrát se jmenuje NECROPHOBIC.
„In The Twilight Grey“ je deska dlouhá jak týden před výplatou, hodina hracího času je pořádná rychta. Čas je ovšem velmi relativní veličina, kdy deset minut se může neskutečně táhnout a den uteče rychlostí okamžiku. Myslet, že je stopáž alba přestřelená, se nabízí zcela logicky, ale není. Udržet pozornost není vůbec žádný problém, NECROPHOBIC zjevně nápady nedochází a s úspěchem servírují jeden jako břitva ostrý riff za druhým, přikovaný k temným melodiím jako zatracená duše k loži vyvrhelovu. Drtivý tlak nepolevuje ani na okamžik, ať se jedná o rychlý čelní výpad nebo o pomalejší kusy, ve kterých se plné temné a děsivé kráse dostává ke slovu silná atmosféra, kdy se tlak mění v neodbytný a všudypřítomný neklid, očekávající tetku smrtku u dveří každým okamžikem. Přeháním? Možná, ale pozorně naslouchejte „Nordanvind“ a možná přijdete na to, o čem tady plácám bobeček s pískem. Ve srovnání s již zmíněným „Mark Of The Necrogram“ a následujícím „Dawn Of The Damned“ dostalo „In The Twilight Grey“ vzdušnější produkci, díky níž více vyniká emoční rovina každé ze skladeb a jedním „jebem“ zůstává beze zbytku zachována drtivá energie a přímočará neurvalost v symbióze s instrumentální rafinovaností. Úvod alba mi navozuje pocit, jako by mi brali míru na dřevěný penál, ale to je jenom zahřívací kolo, abych se dostal do tempa a neexnul v půli stopáže. Nemilosrdný výplach „Grace Of The Past“ se trhující pomalejší pasáží střídá surová rubanice ve střední rychlosti „Clavis Inferi“, odbíhající ke kulometné palbě a melodickým vyhrávkám, celé to dochuceno syrovým thrash metalovým pozadím. Jen se v této fází ptám sám sebe, kam tohle inferno hodlá pokračovat, udržet tuhle parádu nebude vůbec sranda, ovšem daří se to. Hymnická „As Stars Collide“ vytahuje jako králíka z cylindru naprosto úchvatnou melodiku a prvotřídní heavy riffy. Co jsem dosud nezmínil a nelze to opomenout, jsou stylová, jako k učebnice metalové klasiky vystřižená mrazivá sóla a výtečné aranže jako celek. Album je díky nim podstatně obohaceno o řadu drobností a vyložených parádiček, které se derou na povrch postupně a díky nim album neskutečně roste. Ukrutný nápor energie a ukázka výtečné skladatelské formy NECROPHOBIC, to je „Stormcrow“, ovšem opět se nejedná, a bude tomu tak až do konce, o žádný bezhlavý běs. Střední pasáž, hozená do valivé melodiky a spontánní hitovosti a následný návrat k zápalné munici má silně návykový charakter. Epičtější kus „Shadows of the Brightest Night“ neztrácí na intenzitě, postupně nabírá na rychlosti a intenzitě, aby pak vygradovala do úchvatného finále. Ultimátní direkt v úvodu a mocný refrén v „Blackened The Horizon“ mi dává na srozuměnou, že slovo hitovost ani nemusí znít sprostě. Základní struktura sloka / refrén a nechutně hustá atmosféra a znovu nádherně vypiplané aranže, cítím se jako zmuchlaný do kuličky a v rozporu s pudem sebezáchovy si to dám znovu. Splašené pekelné spřežení „Mirrors Of A Thousands Lakes“ umně kombinuje surovou energii a melodické vyhrávky, které nelezou zbytečně dopředu a ukázněně spolupracují ve prospěch celku. Nekompromisní výplach se vrací s „Cast In Stone“. Skvěle uchopená inspirace Quorthonovou epickou genialitou skvěle zapadá do struktury skladby a perfektně doplňuje zuřivé výpady. To nejlepší na závěr? Možná ano, ale v takto vyrovnané kolekci se vrchol hledá jen velmi těžko. Titulní skladba obsahuje zhuštěný obsah všeho, co album obsahuje – neurvalou agresi, mocné melodie a strhující atmosféru. Závěrečná (ne tak docela, úplně poslední v pořadí je outro „Ascension (Episode Four“) „The Torture Never Stops“ mi je nějak povědomá – aby ne, má ji na svědomí Blackie Lawless a jeho družina. Předělávka dostala citelně divočejší a kousavější rozměr a zároveň maximálně ctí originál, a tak by to u coverů mělo být.
Je to ode mě hodně velká drzost a dost možná to od znalejších jedinců zaslouženě schytám, ale „In The Twilight Grey“ je natolik silné a do detailu dotažené album, že bych se nerozpakoval jej pasovat na jedno z nejsilnějších alb NECROPHOBIC vůbec, a to už jen pro jeho vnitřní sílu. „In The Twilight Grey“ v mých uších zatím stále roste, to samo o sobě je neobyčejná věc. Smekám bekovku až k zemi!
Medyed
facebook.com/necrophobic.official/
instagram.com/necrophobic.official/
Komentáře