Recenze: Michal Prokop & Framus Five - Mohlo by to bejt nebe /2021/ Supraphon

Jak mi přibývají léta na hřbetě, zjišťuji, že mě oslovují alba, po kterých bych předtím sotva zavadil, natož abych projevoval při jejich poslechu nějaké známky nadšení.  Něco se začalo dít už před cca patnácti lety, kdy se patrně něco zlomilo a já začal popřávat sluchu PINK FLOYD a Claptonovi. Sám nevím, zdali na tom nese vinu pokročilejší cvik uší, které slyší řadu věcí předtím ignorovaných. Docela bych si na to vsadil, protože metal mi smrdět nezačal a zaprděnost v mém případě jaksi nehrozí.

Tuhle desku jsem nezachytil vlastní iniciativou, nýbrž mě na ni upozornil kolega z práce, jinak by se hravě stalo, že bych její vydání stopro prokoučoval. Michal Prokop & Framus Five pro mě byla především respektovaná serióznost, ovšem na chuť jsem tuzemské legendě nijak zvlášť nepřišel. Že vznikne tenhle spisek, bych leště počátkem tohoto roku nepředpokládal. Jasný záměr podělit se o svůj niterný stav po setkání s aktuálním albem páně Prokopa nabral jasné obrysy hned po prvním kompletním vyposlechnutí alba. „Mohlo by to bejt nebe“ stírá všechny hranice mezi žánry a může si dovolit prakticky vše, limitováno pouze invencí a fantazií tvůrců. Zpozornět mě přiměla již úvodní a téměř titulní bluesovka Claptonovského střihu, a že se nebude jednat o kompaktní jednolitou kolekci, poznávám hned vzápětí,  „Secret Song“ má latinskoamerický nátisk a rázem se ocitáme v úplně jiném světě, neustálé stěhování skladbu po skladbě. Vtip spočívá mimo jiné v tom, že nikde není ani náznak roztříštěnosti, nepotřebuji se přemáhat a hledat energii navíc, abych udržel pozornost. Netrvá dlouho a jsem uprostřed příběhu, pranic záleží o kterou skladbu se zrovna jedná. Výlet do blues, folku, dotek jazzové elegance, reggae, soužití popu s rockem, to vše jsou důvěrně známe atributy Framus Five, které důvěrně znám ještě z časů povinné školní docházky, kdy jsem byl ještě málem přesvědčen, že to dole mám pouze na čůrání. V tomto ohledu se změny nedějí, neměly by totiž žádný smysl. Nadčasová svěžest a hravá barevnost nepotřebuje pevný koncept, jediným pevným  a plně dostačujícím pojítkem je typický a svébytný skladatelský rukopis a tradičně brilantní texty (včetně „Světa naruby“, jak mnozí jistě znáte, od dua Voskovec & Werich). Ačkoliv skladby povětšinou klidně plynou, nelze říci, že by je melancholie válcovala, jejich energie pouze nečeká na prvním rohu a nemává na kolemjdoucí, aby byla všemi viděna a obdivována. Je na každém, jak a kudy si najde svou vlastní cestu.

Zážitková duševní gastronomie, tři slova pokrývající všech třináct položek z nejrůznějších úhlů pohledu hudebního názoru Framus Five, jejichž výčet by vydal na samostatný článek a na jehož zpracování se jako v jádru metalový neandrtálec necítím být povolán. Bohatě jsem nasycen tímto projevem invence, nápaditosti a hloubky sdělení ve skvělé formě. Bylo to vpravdě náhodné setkání, stejně tak neplánovaný a byl tento článek. Ovšem můj osobní pocit a následný zážitek je jedním slovem NEVŠEDNÍ.

Medyed

michalprokop.cz/

supraphonline.cz/framus-five