Recenze: MARCO MENDOZA - New Direction /2022/ Mighty Music

Pokud jste byť jen zakopli o THE DEAD DAISIES, THIN LIZZY nebo BLACK STAR RIDERS a v neposlední řadě WHITESNAKE (desek, na kterých se Marco Mendoza podílel, je mnohem více), narazili jste určitě na jméno tohoto kytarového matadora a bude vám zcela jasné, co vás čeká na jeho čtvrtém sólovém albu. „New Direction“ není totiž nic méně, než šťavnaté a do plna vychucené rockové album, v plné míře vycházející z hard rockových kořenů.

Těžké retro, můžete namítnout a máte jistě pravdu. „New Direction“ ale jako retro nezní, má příjemné vibrace i ostrý zoubek, rockovou nespoutanost stejně jako eleganci a vznešenost. To všechno je dohromady spojeno s mistrovskou pečlivostí, kdy pospolu hraje každý detail. Teď už si nevzpomenu, čí slova to jsou, ale že klasický rock tu bude pořád, dostávají v souvislosti „New Direction“ jasný význam. Tohle album klasický rock nejen že skvěle reprezentuje, ale opět důrazně připomíná jeho vrcholné momenty bez ohledu na stáří prvotní inspirace. Marcova sólová tvorba mě trestuhodně minula, nejsem tudíž schopen nějaké té reflexe předchozích počinů a chca nechca se budu soustředit pouze na aktuální kotouček. I tak mi „New Direction“ jde k duhu a cítím se jako na domácím hřišti, volná a hravá hardrocková forma, které není cizí si odběhnout k sousedům pro nějakou tu pikantní přísadu mi náramně sedla již od raných let, kdy jsem začal pobírat rock a metal na jeden zátah. Široký stylový záběr od syrového rocku amerického střihu přes blues po vkusné pop-rockové zálety činí album velmi barevným a posluchačsky vděčným. Písničkovost se skvěle kamarádí s náladotvorbou, nikde to ani na vteřinu nezaskřípe, přechody mezi náladami a styly se dějí plynule a nenásilně, jojo, když se to umí, vypadá to jako brnkačka, jenomže není - tohle je těžký kumšt. Deska je při své přívětivosti a pozitivním vibracím pořád dost dravá, kteréžto zjištění je na uznalý potlesk, pokud vezmu v potaz výrazné AOR tendence ve „Walk Next To You“ a „Shoot For The Stars“, respektive nádech WHITESNAKE u první z nich. Jasně a v ostrých obrysech mám v paměti, jak jsem tenhle typ skladeb jako náctiletý študent bytostně nesnášel a považoval je za nepatřičnou změkčilost, která v rocku a metalu nemá místo. V tomto případě nemám připomínek a problém už vůbec ne, lehčí poloha album nesmírně osvěžuje a poskytuje ideální kontrast k dunícím a energií sršícím hard rockovým kusům „I Just Can´t Get Over You“, „Light It Up“ a strhující „All That I´m Living For“. No co vám budu povídat, na „New Direction“ se dějí věci, chce to ale nechat desku déle působit. Pak se jaksepatří zakousne do uší, což se na první pokus sice děje, ale ne s takovou intenzitou, s jakou účinkuje po řekněme pěti až šesti rotacích. Poté začnou působit i zprvu ne tak výrazné skladby, jako hravá „Can´t Explain“, ta mě začala bavit až později, však o to více. Skvěle vygradovaná „riffovka“ „Scream And Shout“ na mě rovněž působila jako jedna ze skladeb, schovaných nesměle ve stínu. Stačilo pár poslechů a už zimnice po zádech zvesela sprintuje. Ovšem jednu parádu si Marco nechal na samotný závěr, není lepšího závěru alba, než jej zakončit hitovou skladbou, ty se většinou mačkají na začátku a na konec se jim moc nechce. Titulní „New Direction“ naopak závěr desky skvěle padne. Posluchač zůstává při chuti do samého závěru a zajisté bude chtít si dát „New Direction“ minimálně ještě jednou. V mém případě nezůstane jen u „New Direction“ a budu se sápat i po předchozích albech.

Medyed

marcomendoza.com/

facebook.com/marcomendozaofficial/

instagram.com/marcomendozaofficial/