Recenze: MACHINE HEAD – Unatøned /2025/ Nuclear Blast
Tak si říkám,
jestli naděje, které vzbudilo ze sna předchozí album „Of Kingdom And Crown“, zase neusnuly. Po „Unto the Locust“ mě alba MACHINE HEAD prostě nebaví. Nenacházím na nich natolik silné momenty, díky nim bych měl nutkání se k nim vracet a opakovaně je poslouchat. O to silněji jsem prožíval vzepětí na „Of Kingdom And Crown“, kdy to vypadalo, že se MACHINE HEAD mocně nadechli a bude to zase jízda jako za starých časů.
Po nádechu ovšem přichází výdech, přitom rozjezd je minimálně slibný. „Atomic Revelations“ má solidní švih a thrashový esprit. Co mi šmakuje o dost méně, je vlezlý refrén, který tam je jaksi navíc a ruší celkový výtlak skladby. Ten samý případ nastává s „Unbound“, neurvalá energie je kouskována líbivými až vlezlými melodiemi, přitom by bohatě stačilo slaďoučce romantický vokál nahradit poctivým Robbovým chraplákem a bylo by velmi jednoduše po problému. Takhle skladby ztrácejí drtivý tah, pro MH typický. „Outsider“ už je dojebaná (promiňte mi to slovo) odrbanou melodikou do mrtě, přitom natlakované pasáže zní naprosto úžasně. Jako kontrast spolehlivě slouží následující „No Long For This World“, kde se sladkobolný úlet drží zpátky a není to vůbec špatné a skladba roste do zajímavých rozměrů. „These Scars Won´t Define Us“ startuje nekompromisně a vypadá to na pecku jako prase, ale zas a znova se do toho montuje prvoplánová a podbízivá velkovýkrmní melodika, bóóže kdy tomu bude konec? Takhle uzemnit přirozenou neurvalost, kterou se MH mohli pyšnit jako rodinným stříbrem, to je na klečení v koutě a stokrát opsat „Nebudu kouřit pod oknem diskotéky bez špuntů v uších“. Intermezzo „Dustmaker“ beru na milost, má zajímavou atmosféru a jako předěl nefunguje špatně. Písničkovější podoba MH by mi vlastně ani tolik nevadila, nebýt té očividné lacinosti provedení, jako by MH chtěli zůstat jednou sedací částí ne na dvou, ale na třech židlích zároveň – ponechat si primární syrovost a groove, oslovit nové publikum a zároveň se zalíbit rovnou publiku masovému. Pokus o mainstreamový hit s názvem „Bonescraper“ nefunguje ani omylem, ta halekačka je až otravná, a hlavně nehodná jména MACHINE HEAD. Zabijácké a nekompromisní MH připomíná „Addicted to Pain“, ale znova ji posílá do kopru plevelný melodický refrén. Jaká by to jinak byla pěkná skladba! Koho napadlo album doslova zasvinit otravnými lacinými pokusy o melodie? Jsou všude a fungují podobně jako podomní prodejce, který se nemá k odchodu, až ho vyhodíte a pustíte psa. Dál nemám sílu, je to jedna maděra dokola.
Dobré, silné nápady a aspiraci na silné album zadupaly do země prvky, které nejdou se silovým a sympaticky dřevorubeckým projevem MH vůbec dohromady, a nakonec jinak vůbec ne špatné album dokáží pohřbít dřív, než stihne pořádně zafungovat. Protentokrát tu máme beze zbytku promarněnou šanci smysluplně navázat na vynikající předchozí album. Je mi líto, na mě tahle deska prostě nefunguje. MH a cukrová vata, to prostě nedám, a třeba mě sežerte…
Medyed
Komentáře