Recenze: KRUTON – Šeď Strachostánků /2019/ Support Underground
Při pohledu na rok vydání to
vypadá, že mi album někam zapadlo, popřípadě jsem ho nedbale ignoroval. Nic z toho…od půle roku tohoto se ho snažím uchopit a vyznat se v něm. „Šeď Strachostánků“ není vůbec záležitost snadná na poslech. Jedná se o komplexní nahrávku s přesahem do literatury (dalo by se říci, že funguje jako takový soundtrack ke stejnojmenné knize, z níž čerpá texty), temná a zneklidňující lyrika, příběh ústřední postavy Johna Doea (jím mohu být já i kdykoliv další) a jeho životních strastí, které je třeba jít drobet naproti a oželet trochu té zvědavé energie vynaložené na soustředěný poslech. Nejednoznačnost příběhu a výsledného dojmu, který bude pravděpodobně rozdílný posluchač od posluchače, a nejednoznačnost stylová posazená na thrash metalové základové desce rozhodně neomezuje tvůrčí prostor kapely, jedním dechem to ovšem také znamená dosti ukrutnou kládu, pokud jde o uchopení a velikost rizika, že se v tom prostě ztratíte – aneb „kdo se mi tu zamoce, už se nikdy nevymoce, a pak budou moset Chróstala hledat všycy…
Při poslechu „Šedi Strachostánků“ se téměř vzápětí vybavuje lehká paralela s ASMODEUS a jejich úctyhodnou diskografií, což berte prosím velmi zhruba. KRUTON jsou svébytná existence ve všech ohledech, s klatovskými je pojí maximálně koncepční pojetí alba a již zmíněný komplexní přístup. Proniknout doprostřed příběhu není nic jednoduchého – dlouho předlouho jsem trpěl pocitem, že poslouchám jednu nataženou skladbu o minimu záchytných bodů, která tak nějak melancholicky plyne kupředu a pravidelně vybuchuje počas metalovějších pasáží, aby se znovu propadala do deprese a melancholie. Pomalu mám obavy o svůj vyspravený chrup, zdali ho na „Šedi Strachostánků“ nakonec nenechám a začnu se shánět po třetí verzi kousacího zařízení. Jakkoliv je „Šeď Strachostánků“ uzavřená do sebe vůči okolnímu světu a posluchač se nutně musí naladit na její vlnovou délku, jedná se o emočně bohatý zážitek. Ten se logicky nedostavuje ani vzápětí, ani s poslední skladbou po prvním souvislém poslechu. „Šeď Strachostánků“ vyžaduje poměrně dosti soustředění a pozornosti - časté zvraty rytmu a nálady, meandr od metalové drsárny po melancholicky rockovou polohu a zpět společně s náročnějšími básnickými texty a skladby samotné nejsou zrovna z nejkratších.
Laťka je nastavena vysoko, a to pro obě strany. Do konce zřejmě nedojdou všichni z posluchačů, kteří se mačkali na startu. Někteří se prostě zamotají (max je otočí nazpátky rumunští celníci) a sáhnou po něčem přístupnějším, mnozí spolehnou na vlastní trpělivost a vyšlapou si k „Šedi Strachostánků“ vlastní stezku. Je tu ovšem jedna skupinka, sice o dost méně početná, která to díky dlouhodobému tréningu ušisek pobrala najednou za minimální čas. Já se, po adekvátním úsilí, dostal mezi skupinu č.2. Sice mě trochu bolí nožičky, nicméně nakonec by mě musela hanba fackovat, říci, že se tenhle výlet bez mapy a buzoly nevyplatil.
„Šeď Strachostánků“ jako specifická a poněkud obtížněji pobratelná záležitost se sympatickým civilním zvukovým provedením, které působí maximálně autenticky, sic neudělá radost širokým masám a maminy až na čestné výjimky si je nebudou pouštět k odpolednímu žehlení, ovšem kdo si dá a albem trochu práce, má se v každém případě nač těšit. A můžete si u toho i simultánně číst – a já se ptám – kdo to má???
Medyed
Komentáře