Recenze: KARBON – EP Staň se jedním z nás /2024/ vlastní vydání
Co pro mě 
osobně znamená Týn nad Vltavou? Především město, kde mě naučili francouzsky a kde jsem následněpotkal spoustu skvělých lidiček. I po poměrně značném počtu let se dá stále na co vzpomínat a paměťová stopa prachem rozhodně nezapadává. Ale opusťme nostalgickou rozpravu, téma nese název KARBON. Ti se mi připomněli po relativně dlouhých šesti letech, kdy vypustili do světa EP „Smlouva“. Stylová fúze, a úplně se vyhnu diskuzím na téma produkce versus limitované podmínky a finanční zdroje, v podání KARBON rozhodně nepostrádá vlastní náhled a byl jsem upřímně zvědav, kam se KARBON v roce 2024 posunuli.
A jeb ho! Zvukově je „Staň se jedním z nás“ o galaxii jinde a nezůstalo jen u zvuku. Skladby jsou mnohem dravější a hlavně dospělejší. Z EP cítím jasný devadesátkový základ, kdy se styly a šablony zbláznily a vzniklo (přes můj tehdejší dunihlav a počáteční odmítání, stejně mi to bylo plat prdné) nemálo skvělých nahrávek, ať si o tom období myslíme, co chceme. Mix HC, thrash metalu, groove a rockově laděných melodií funguje bezvadně a zarývá se rychle pod kůži. Jistou dřevorubeckou neotesanost rozhodně nevnímám jako mínus. Působí totiž osobně a živě, na rozdíl od záplavy plastových a sterilních produkcí dnešní doby. Mnohdy raději naprosto záměrně sáhnu po hrubé nahrávce namísto technicky a produkčně vyleštěného produktu, zabaleného do luxusního pozlátka naplněného emoční prázdnotou a atmosférickou sterilitou, na detaily hledět netřeba.
Krátká stopáž má jednu nespornou výhodu, a tou je nahuštěnost obsahu a minimální prostor pro hluchá místa. EP obecně bývají zabijáčtější než hodinu dvacet dlouhé obludy, kdy je sakra mordus udržet po padesáté minutě pozornost. „Staň se jedním z nás“ má nejen díky stopáži do půl hodiny nesporný drajv a šťávu. Šestice skladeb je kvalitativně naprosto vyrovnaná a stylově pestrá, netlačí neustále na pilu a ve vhodný čas dokáže příjemně zvolnit, aniž by ztrácela na intenzitě. Možná nejpodstatnější věcí, proč tady smolím tyto řádky, je osobitá atmosféra. Ta sice vystrkovala růžky už na „Smlouvě“, ale ještě neměla tu sílu, jakou má teď a válcuje sborem všechny možné očekávané i neočekávané nectnosti.
Můžeme se hnidopišsky vrtat, jak a kde možná EP kulhá na jednu nohu, o prohřešcích proti pravidlům textové lyriky, že se něco někde dalo zahrát jinak a tak podobně, jenomže vcelku to neznamená nic, pro co bych se, ač nerad, musel uchylovat k zásadním výtkám a nedej bůh ke kritice. KARBON získali na razanci a zdravém sebevědomí, už se nejedná o prvotní zastřelení zbraní a rekognoskaci terénu než hópnou. KARBON už hópli a neutrpěli vážnější zranění. A to je v jejich případě mnohem víc, než jsem vůbec čekal, (promiňte mi pravidelné parafráze filmových hlášek) „tenhle KARBON a starej KARBON – nebe a dudy!“
Medyed
Komentáře