Recenze: KAMELOT – The Awakening /2023/ Napalm Records
S KAMELOT to bylo
vždy na delší lokte a nepůsobili na mě až tak rychle, jak bych možná čekal. Trvalo to několik alb za sebou, až k tomu došlo. Ten zlomový moment se jmenuje „The Black Halo“, znalci se mnou možná nebudou tak úplně souhlasit, ale já mám tohle album spolu s následující „Ghost Opera“ od KAMELOT suverénně nejradši, dále se ovšem nachází taková hlušší proluka, kdy mi KAMELOT tak nějak proklouzávali mezi prsty. Hody však opět nastávají s „The Awakening“. No hody…do žranice tomu ještě něco chybí, ale i tak nemám daleko ke spokojenosti.
„The Awakening“ pro KAMELOT naznamená žádný markantní zlomový bod, mají léta ustálený styl i zvuk, díky němuž jsou snadno identifikovatelní. Z tohoto pohledu se nepohnulo ani stéblo, dále se však, nebojím se použít těch výrazů, dějí věci. Je to pravděpodobně zapříčiněno tím, že předchozí desky mi přišly (znalci a skalní prominou) jako ukrutná zívačka. „The Awakening“ na mě opět působí mnohem živěji a především emotivněji a ne pouze jako po technické stránce kvalitně odvedené řemeslo, kde se už těžko hledá to „něco“, co mi to které album brání vypudit z hlavy. Na druhou stranu, na pořádnou pecku mezi oči budu asi čekat a nejsem si úplně jistý, jestli se vůbec dočkám. Před poslechem „The Awakening“ už pár recenzí vyšlo, ač to z devadesáti procent nedělám a názory na konkrétní album porovnávám až když mám svůj příspěvek do pranice venku, tentokrát jsem se rozhodl obrátit pořadí úkonů. Názory kolegů (nejen tuzemských) se poměrně různí, což pouze podnítilo mou zvědavost, k jakému názorovému táboru se nakonec přikloním. Vedle pochvalných reakcí jsem zaznamenal téměř pravý opak v tom smyslu, že se už jedná o naprostou rutinu bez špetky momentu překvapení. Nu což, pravdu mají obě skupiny. KAMELOT znějí značně akademicky a leckomu můžou připadat značně suchoprdně s kamenným ksichtem navrch. Po technické stránce nelze opět vytknout ani chlup, ale jak říká kolega Dědek, s dokonalostí se často vkrádá nuda. Já se však nenudím, albu se vcelku úspěšně daří vybalancovat vyloženě vyčpělé momenty větší přímočarostí skladeb, „The Awakening“ je na poměry několika předchozích alb živelnější a zvukově (byť o ždibec, ale i tak je to celkově znát) zajímavější, dochází i na dramatičtější pasáže. Jednoznačným kladem alba jako celku budiž zmíněna jeho postupná emoční gradace namísto toho, aby „The Awakening“ čím dál více kulhalo, až by se z posledních sil dobelhalo ke konci. Závěr není vůbec marný, album si úspěšně drží solidní úroveň napříč stopáží, kteréžto zjištění považuji za naprosto zásadní.
Nemusí zrovna zvrchu padat hektolitry vody, v tomhle případě mi stačí vydatnější mrholení. „The Awakening“ mě nenudí, a to ani trochu. Je sice pravdou, že jsem předem neměl přemrštěná očekávání, mohl jsem proto být jedině příjemně překvapen. „The Awakening“ mě na sedací partii neposadilo jako výše uvedené „The Black Halo“ a ani jsem to předem nečekal. „The Awakening“ naprosto jistě není druhé „The Black Halo“ ani „Epica“, ale jsem hotov si stát za tvrzením, že představuje jeden z nejlepších momentů KAMELOT za poslední dekádu.
Medyed
instagram.com/kamelotofficial/
Komentáře