Recenze: JOE BONAMASSA – Breakthrough /2025/ Virgin Music
Důvodem 
mé pověsti třídního exota ještě na sklonku reálného socialismu nebyla jen moje vášeň pro klasický hard rock. Jednalo se ve skutečnosti o pestrý mix stylů, do kterého se schoval kdekdo včetně starých bluesmanů. Tatínek jednoho z mých vrstevníků tenkrát netušil, jakou revoluci v mé hlavě má na svědomí. Blues se dodnes táhne jako neúnavná policejní sledovačka za všemi mými přemety a posluchačským vývojem, který na sebe nabalil kdeco. Blues a především bluesrock ale v pravidelných intervalech odkudsi vyleze, poklepe mi na rameno a řekne: „Tývole zdarec, jsem zase tady“.
Jeden takový interval nastal, kdy jsem jen tak mimoděk zavadil o jistého týpka jménem JOE BONAMASSA. Žádný zásadní okamžik jsem nečekal, zvláště když jsem byl zrovna ponořen do DARKTHRONE a plnými doušky si užíval rochnění se v undergroundu. Ono se taky zpočátku nic moc nedělo, ale jen do okamžiku, než jsem se dostal do té správné nálady. Zopakoval se v podstatě tentýž scénář jako v případě ZZ-TOP nebo v domácím prostředí u Michala Prokopa a KRAUSBERRY. Nejdřív nic, potom se ale začaly dít věci neobyčejné a našinec odtrhnouti se od poslechu utrhnouti nemůže. Joe to má se mnou úplně stejně, úvodní vlažná fáze v jednom konkrétním okamžiku přechází do permanentního hoření.
Také „Breakthrough“ ze začátku jen tak distingovaně „žužlá“ a budí dojem náramně pohodové desky, ideální ke zpříjemnění už tak příjemného odpoledne, kdy člověk nic neřeší a nastává ideální čas na posunutí klobouku do týla, vyhození nohou na stůl, nalití dobré kořalky a zapálení doutníčku (v jednom filmu pro pamětníky nazvaného roztomile „hadžvaňo“). Ona to vlastně pohodová deska je od začátku do konce, jenže vášně v sobě ukrývá dost a dost, stačí se naladit na dopovídající vlnovou délku a je tam úplně všechno – vášeň, smutek, obyčejně neobyčejná radost, čerstvé a zahojené jizvy – všechno, co života běh přináší. Jakkoliv „Breakthrough“ působí nažehleně a možná až na můj vkus až moc kultivovaně, víc bych se plést ani nemohl. Vnější fasáda a dojem distingovaného gentlemana totiž ukrývá velké muzikantské srdce a strhující zápal, sálající z každého tónu.
Tohle album je radost poslouchat. Letitá, ovšem nestárnoucí hudební forma zajišťuje letitou trvanlivost „Breakthrough“ a já docházím k závěru, že zrovna tahle deska mi na poličce prachem nezapadá. Prozatím stále roste a vypadá to, že mě bude bavit ještě hodně dlouho. Takže až zase přijde ten divnej týpek, aby se připomněl, že opět dorazil, má ty oprýskané dveře, co jsou na obalu „Breakthrough“, otevřené dokořán.
Medyed
Komentáře