Recenze: JERUZALEM – Utrpení, oběti a kati celibáti /2025/ vlastní vydání
Původně jsem, neznaje bližší 
podrobnosti, zajásal, že Hozly a spol rozjeli další projekt a zabředlo ještě více do black metalu. Samozřejmě jsem byl vedle jak ta jedle, on se to má úplně obráceně. Další projekty (STAROSLOVANSKÁ PITKA a SLZY MRTVÉHO SVĚTA) se vylouply až pak, JERUZALEM fungují od roku 2007, kdy od roku 2014 do letoška byli tak nějak možná u ledu, možná v hibernaci, říkejme tomu, jak chceme. Podstatné je jedno, JERUZALEM se probudili zpět k životu a druhá deska je toho pádným důkazem!
„Utrpení, oběti a kati celibáti“, to je málem až fyzicky hmatatelné útrpné právo. Atmosféra desky je hustá až běda, Rákosníček se s mlhou kolem rybníčka Brčálníku může tak akorát vyfotit. Děs a utrpení nešťastníků, podrobených nejrůznějším stupňům tortury a následným drakonickým trestům, vyvěrá z každého tónu. O středověku se traduje mýtus o temnotě, korunu tomu nasazují hollywoodské trháky a jistý Netflix. Nic není dál od historické pravdy – středověk byl naopak jedno z nejbarevnějších období vůbec. Ta temnota tkví v drsnosti života tehdejších lidí, rozhodně bych si jí nepředstavoval jako permanentně zataženo a blátivo. Stačilo se šprajcnout tehdejšímu světskému nebo církevnímu managementu a měli jste rázem možnost pocítit středověk na vlastní kůži a spatřit svoje vnitřnosti na vlastní kukadla. Právě k tomuto nemilému momentu lidského bytí JERUZALEM přináší sugestivní soundtrack.
Vlastně se mi v hlavě honí takové dilema – black nebo death metal? Je to sice úplně jedno, do jakých zákoutí extrému JERUZALEM chodí pro noty, ale já z nich slyším oboje – práchnivost a zatuchlost death metalu staré školy i zlomyslný úšklebek black metalu. Průsečík obojího nastává ve velmi zajímavém bodě, který se nedaří trefit na tak často. Dovolím si i jedno drzé připodobnění, a to s finskou podzemní institucí ARCHGOAT. Těm se povedlo v zásadě to samé a vyzulo mě to z kecek takovým způsobem, že ještě za hodinu jsem byl schopen tvrdit, že jsem Jeroným Pražský a paní Dana Drábová je můj brácha. JERUZALEM na mě působí podobně – cítím se jako zoufalec, kterého protáhli všemi stupni útrpného práva a jediné, co bude následovat, je nechutná podívaná pro dav očekávající párání a čtvrcení. Hrubá produkce ke skladbám perfektně sedí a hraje podstatnou roli v jejich celkovém vyznění. Intro, popisující nejpotupnější trest pro nejhorší provinilce se zhoupne do nekompromisní řeže s citem pro svíravou atmosféru a mrazivou melodiku. Dlouhatánská stopáž skladeb, jindy zdroj ztráty koncentrace, mi v tomto případě nijak nevadí, skladby působí ve finále mnohem jako mnohem kratší, než ve skutečnosti jsou a udržují neustálé napětí až do konce lejce přes půl hodiny dlouhé desky.
Tuhle virtuální torturu si dám líbit, a to nemám sado – maso choutky ani v koutku mysli.
Medyed
Komentáře