Recenze: INFER - Aeon Of Deathless Blight /2020/ Nigredo Records
Někdy mívám, vhledem k mému věku a vzhledem k množství
hudby, která mi během tří desetiletí proletěla slechy pocit, že mě již máloco nachytá na švestkách a je třeba se radovat z maličkostí. Dávno jsem se přestal honit za novými obzory, které během mžiku novými nejsou. Stáří hudby se stoupajícím skóre mého již skoro počínajícího stáří jeví jako naprosto nicotný ukazatel kvality, na který již nějaký čas neberu žádný ohled. Košičtí INFER nejsou žádnou avantgardní kapelou, vycházejí z kořenů, které začaly klíčit před více než třiceti lety. Tolik k úvodnímu nastínění situace – INFER by mohli být bez přehánění dalším jménem pro severské metalové inferno, inspirace černým kovem švédského ražení je evidentní, nicméně v žádném případě, ani ve slabé chvilce, neočekávejte vykrádačku MARDUK popřípadě DARK FUNERAL. Nevědět dopředu, odkud INFER jsou, netipl bych si ani náhodou. Úroveň instrumentace, erupce energie a záhrobní atmosféry kapelu vystřelují na mezinárodní orbit.
INFER k black metalovým vichřicím domíchávají výrazný díl old school mrtvolného koktejlu, což je znát především na atmosféře alba, ta je úchvatně smrtonosná. Pach smrti je cítit z každého tónu, z každého hrábnutí do strun a z každého úderu do bicích. Jako bych poslouchal soundtrack k masové vyhlazovací operaci, případně ke dni poté, kdy bylo lidstvo vlastní rukou smeteno k povrchu planety. Vedle ultrasilné atmosféry nelze neztratit slovo o zvukovém zpracování „Aeon Of Deathless Blight“ – doslova trhá vzrostlé stromy i s kořeny a domy vyvrací ze základů jako krabičky od sirek, hutná zkorodovaná hluková stěna, která nemůže každého metalového šílence nechat v klidu, na míle daleko od digitální sterility, přináší nezkrotnou autenticitu extrémního metalu, na kterou zabírám jako kapr na housku. Opomenu-li úvodní intro, „Aeon Of Deathless Blight“ je vysokorychlostní výplach žaludku odpadem z kafilérky, na vydechnutí není příliš času – nemáme čas, útočí se a nepřítel zdrhá. Čas na příjem tekutin a doplnění munice se i tak najde, pomalejších pasáží album obsahuje právě to množství, které nebrzdí výsledný orkán a zároveň zamezuje vzniku syndromu šíleného šicího stroje. Navzdory všeobecné rozběsněnosti jsou všechny skladby bez rozdílu nápaditě strukturované bez náznaku křeče, a pokud přece jen sem tam dochází a možné motání se v kruhu, všechny kacířské myšlenky jsou nemilosrdně usmrceny onou několikrát zmíněnou, parádně hustou a návykovou atmosférou.
Ano, raduji se z maličkostí, protože nemám rád masovost a velkovýkrm. I pomezi úchvatnými maličkostmi z undergroundu se pravidelně objevují i úchvatné velké věci. Nechci předbíhat a křepčit předčasně, jenže moje pocity z „Aeon Of Deathless Blight“ přetrvávají již několikerý poslech a mají tendenci se prohlubovat, jak objevuji zprvu skryté momenty, které ze začátku prostě nejde pobrat a vynořují se na povrch až později. A o tom je poslech alb jako celku, o občas sváděném boji, kdy ten pocit, kdy Vás album pohltí a Vy jste přímo ve středu příběhu, se nedostaví až tak bleskurychle a bez jisté dávky trpělivosti.
Medyed
Komentáře