Recenze: HEIDEN – Andzjel /2022/ Magick Disk Musick
S „Andzjelem“
se opět dostávám do zčásti neznámých vod, ve kterých se zas tak jistě neorientuji. HEIDEN vedu v patrnosti poměrně dlouhou dobu, tuším, že jsem je zaznamenal kolem roku 2008 a už tehdy platili za stylově nesvázanou a osobitou kapelu. Z black metalové bandy prodělali HEIDEN postupný a výrazný přerod v experimentální a žánrově nejednoznačné těleso. Podobně nejednoznačné je i aktuální album „Andzjel“, čerpající z kultury Bílých Karpat.
„Andzjel“ hovoří zvláštním, nikoliv však nesrozumitelným jazykem. HEIDEN se příliš nepodobají nikomu byť přibližně stylově blízkému, i když toto tvrdím s vědomím svých zřejmých mezer ve znalostech. „Andzjel“ mi svou značně specifickou strukturou a atmosférou připomíná švédské OPETH, ovšem ani jim se příliš nepodobá. Je to zkrátka poctivý samorost se vším všudy, který nehledí na zaběhnutá pravidla a razí si vlastní směr. Ocitám se ve zcela jiném světě, mimo komfortní stereotyp. Navzdory tomu nemám pocit bloudícího orientačního běžce, dost možná na tom má zásluhu moje hudební „všežravost“ na straně jedné a cit pro atmosféru příběhu na straně druhé, tj. kapelní. Ještě dříve, než jsem albu přišel na chuť a začal se kochat osobitými momenty, kterých „Andzjel“ obsahuje množství nemalé, bylo mi jasné, že i když prozatím toho chápu pramálo, tohle není všední a tuctové album, hrající si na umění. Post-rockový výraz vyznívá nevšedně, je navíc částečně upozaděn ve prospěch ostřejšího vyznění, ovšem návrat k pagan/black metalové minulosti se nekoná. Zpátečka není zrovna rychlostní stupeň, který by HEIDEN zvlášť potřebovali. Nálada skladeb a svébytné harmonie se vydaly odlišným směrem vstříc uhrančivé tesknotě, tajemnému sdělení o duši drsného kraje a jeho obyvatel, bytostně svázaných s domovským prostředím, prožívajících svá životní dramata, strasti i radosti. V tomto ohledu je „Andzjel“ dechberoucí – silný a působivý příběh, sestávající ze sedmi zastavení na pouti drsným krajem, kde pouto s přírodou a generacemi předků určuje běh věcí příštích.
Opětovný příklon k drsnějšímu výrazu neznamená uzavření kruhu, ale nádech HEIDEN směrem vpřed. Záměrně se vyhýbám zmínkám o jednotlivých skladbách, znamenalo by to pouze natrhání příběhu na sedm kousků. Nechávám raději „Andzjel“ působit naplno, a to vcelku a na jeden zátah. Jako bych před běžným světem zatáhl na chvíli (naprosto dostačujících 32 minut) neprůhlednou záclonu a nechal se vtáhnout do světa, který mi vyčistí mysl od únavného a škodlivého balastu, který nejen mě otravuje tělo a duši nepotřebnými a mnohdy i toxickými nesmysly. Nelze říci, že bych byl po poslechu „Andzjel“ veselejší a měl v sobě vše vyřešeno, to snad ani možné není a HEIDEN zcela jistě nejsou těmi, co mají moc během půlhodiny řešit strasti zemských červů. Specifická atmosféra alba mě však navozuje jakýsi zvláštní klid a pocit naplnění skryté touhy amatérského hledače, že nakonec porozuměl něčemu, co mu zprvu hlava nepobírala. „Andzjel“, to je koňská dávka autenticity, umění bez toho, aby o sobě do světa vytrubovalo, že uměním je.
Medyed
Komentáře