Recenze: GRÁ – Lycaon /2023/ Avantgarde Music
Na black 
metalu mám nejradši unikátní atmosféru, kterou v jiných stylech nenajdete. Docílit ji lze mnohými způsoby. Lze všechno kolem srovnat se zemí bezbřehou bestialitou, čarovat s melodiemi a náladami nebo oboje zkombinovat i s možným přesahem do spřízněných stylů. Black metal, jak je dostatečně známo, nevznikl na vodě a jeho výchozí pozice je dostatečně široká na to, aby se z něj nestalo zaprděné pimprlové divadlo. GRÁ to drhnou pěkně postaru, tím „postaru“ myslím verzi black metalu z počátku deváté dekády, s výraznou melodikou ve spojení s přímočarým a syrovým projevem. Na kulometnou kadenci rovnou zapomeňte, GRÁ si vystačí se středním tempem, které jim mimochodem skvěle padne.
Pokud se vám zdá, že ten vokál odněkud znáte, není to jen pocit. Heljarmadr vedle GRÁ huláká již osmým rokem i u DARK FUNERAL, takže podobnost není náhodná a „poruga nije na vašom aparatula“ :D. GRÁ jdou svou vlastní cestou a se stylem, obecně vnímaným jako švédská škola nemají mnoho společného. Kořeny inspirace v jejich případě sahají do poloviny osmdesátek až k BATHORY. Cover „Charriots Of Fire“ zde není evidentně náhodou, zpracování tohoto kultovního masakru je úchvatné a jasně dokladuje, jak by legendární šlehy z Quorthonovy čertovské kuchyně zněly v současném zpracování a především jakou dodnes disponují silou! Cover je vlastně jedinou kompletně rychlou věcí na albu, jinak se „Lycaon“ valí ve středním tempu jak parní válec. Tenhle válec je navíc velmi dobře zkonstruovaný, místo vyšperkování různými líbivými blbostmi se autoři soustředili na podstatu a funkčnost. Praktický a střízlivý pohled na strukturu skladeb se promítá na celkové podobě „Lycaon“ především ve skvělé kombinaci přímočarosti a silné vnitřní magie. GRÁ jsou o silných, přehledných skladbách s neméně silnou, temnou atmosférou. Několik pozitivních reakcí jsem zaznamenal ještě před tím, než jsem se utrhl k sepsání recenze, ale to, co se na mě vrhlo po pár tónech úvodní „White City Devil“, to mě zadupalo do země. Osobní zkušenost je úplně o něčem jiném, není potřeba žádné „očuchávací“ období, „Lycaon“ působí přímo bez tanečků na matení protivníka. Zvuk má neskutečnou šťávu, je parádně masivní, death metalově hutný a skoro bych si troufl tvrdit, že právě „White City Devil“ by hravě schroupli i skalní fanoušci AMON AMARTH. Strhující melodická intenzita ve „Flame of Hephaestus“ vybuchuje výjimečně v kulometnou explozi, načež se zase stáhne do mocného středního tempa. Tohle je prostě pecka jako prase a já jsem byl hooodně zvědav, kam se to posune dál. „Torn Asunder“ dýchá v duchu black metalových kořenů skandinávského střihu. Další zášleh plamenů pekelných v plné síle, skoro se až začínám lehce obávat, že to v tomhle mocném tahu to GRÁ nemají nárok dotáhnout do závěru a že musí nutně ubrat. Jenže ono PRD! Spanilá jízda pokračuje, death metalový chuťový ocásek řádí jako šotek smyslů zbavený a dělá z titulní „Lycaon“ neskutečný závar a metalovou parádu. O coveru BATHORY jsem už slovo ztratil, husí kůže mi jezdí po zádech jak oněch sedm černých jezdců, tohle je prostě oslava kultu a nezpochybnitelného gruntu black metalu jak se patří! Relativní vydechnutí „Ett Avskedsbrev“ je v podstatě temný heavy metal, ale v totálně strhující a mrazivé formě, moje obavy se absolutně nenaplnily, tahle deska jede na plný knédl až do cíle, jako pohřební kočár, kterému se splašily kobyly. „Brännmärkt“ se vleče pomalu, chorobně a zákeřně jako morová epidemie, finále je to jako podle příručky středověkých morových doktorů, neskutečná morda na závěr. Závěr to sice ještě úplně není, ale úplně poslední věc „Jaws Of The Underworld“ spíš plní úlohu outra než plnohodnotné skladby. Tohle je vážení taková morda, že jsem zapomněl, kde mám klíče od hasičárny včetně kódu k alarmu, a to je už co říct!
Medyed
Komentáře