Recenze: EXODUS – Goliath /2026/ Napalm Records

EXODUS včetně navrátilce Roba Dukese nešetřili před vydáním novinky chválou. Z alba měli takovou radost, že ve mně začal hlodat červík pochybnosti, aby to tak skutečně bylo a celý ten humbuk není taková kouřová clona k nasměrování pozornosti potřebným směrem. Nechci být za pesimistu příliš dopředu, zvlášť když jsem z desky ještě neslyšel ani notu. Téměř vždy, když se začaly rojil extatická prohlášení, jak se ta či ona deska povedla nebo že to je největší bomba showbusinessu od dob KELLY FAMILY, jeden logicky zpozorní a drží se radši zpátky a čeká, co z toho nakonec vypadne.

Já měl tu kliku, že jsem si mohl album poslechnout ještě před datem oficiálního vydání a s radostí a uspokojením můžu prohlásit, že Gary Holt s Robem nekecali. „Goliath“ je totiž, přesně jak oba prohlašovali do médií, deska „plná hymen“. Po natlakovaných a pekelně nasraných albech „Blood In, Blood Out“ a „Persona Non Grata“ se EXODUS vydali mírně odlišným směrem. „Goliath“ sází na variabilnější přístup a hitovější skladby (jestli to jde v případě nabroušené riffařiny takto vůbec popsat). Svůj podíl na tom bude mít skladatelský vklad většiny členů kapely, díky čemuž má album v rámci stylových mantinelů EXODUS maximálně otevřené hledí a zní velmi uvolněně, aniž by ztratilo pikogram z typického výtlaku a nezbytné razance. Ke slovu tentokrát přicházejí odlišnější nálady a některé z nich pocházejí až z hloubi osmdesátých let. Konkrétně se jedná o titulní „Goliath“, tu měl Gary rozpracovanou fůru let a dokončit se ji podařilo až pro aktuální album. Zbytek skladeb voní novotou a nebojí se najet na punkovou vlnu, čerpat z hard´n´heavy melodiky a sem tam pokukovat po moderně znějících refrénech. Pro skalní fanoušky by ten výčet pohodlně stačit na alergickou reakci, bušení srdce a léky na uklidnění, ovšem do momentu, než si album poslechnou od začátku do konce a zjistí, že se toho v podstatě moc nezměnilo. EXODUS jsou bezpečně rozpoznatelní po pár taktech a o stylovém saltu dvojmo vzad nemůže být ani řeči. Pestřejší hudební jazyk slouží jako příjemně štiplaví koření a skvělý prostředek k udržení pozornosti a momentu překvapení. Rob se mi líbil už během jeho prvního angažmá počínaje albem „Shovel Headed Kill Machine“, byť jsem si na jeho typický uřvaný vokální projev chvíli zvykal. Vlastně mám pro éru Dukes slabost, nicméně Rob jako zpěvák udělal nemalý pokrok a to, co předvádí na „Goilath“, je hodno uznalého potlesku.

S EXODUS to v mém případě nebyla láska na první poslech, tanečky okolo a vzájemné oťukávání se opakovaly s každým albem, aby nakonec skončily u situace, že desku musím mít doma. EXODUS mi v uších bez výjimky vždy rostou pozvolna a výjimkou není ani „Goliath“. Album se na první pokus ani moc nelíbilo a ptal jsem se sám sebe, z čeho vlastně jsou vlastně Gary s Robem tak rozjančení. Teď bych si za trest nedal po obědě viržínko. Neplačte, sami jste si to zavinili.

Medyed

exodusattack.com/site/

facebook.com/exodusattack/#

instagram.com/exodusbandofficial/