Recenze: DONOR – Jeviště snů /2025/ Smile Music Records
Senzace cíleně 
nevyhledávám ani nevytvářím a k velkohubým prohlášením se nepřikláním. Zdravě kritický přístup a řekněme mírně skeptický optimismus, to je rybníček, ve kterém se cachtám nejčastěji. Proto jsem raději krotil pocity své jako prevenci před extatickým úletem, který by řada z vás ocenila jako zdroj vašeho obveselení. Místo toho jsem si dal pár poslechů navíc, abych se ujistil, jestli jsem přece jen neuletěl na veselých hormonech nebo má tento můj stav reálnější podklad. DONOR na sebe přitáhli pozornost už předchozím (výborným) albem „Devět křížů“, takže sázím na variantu číslo 2.
Co je na první poslech naprosto jasné, je kompoziční a aranžérská vypilovanost skladeb. DONOR oproti předchozímu albu slyšitelně vyspěli a nezůstalo jen u technické stránky věci. Objem a síla atmosféry, kterou se do skladeb povedlo doslova napěchovat, je (nechci v řádném případě přehánět a nechat se strhnout emocemi) téměř až dechberoucí. Kdybych chtěl být recenzentským katem, jistě bych poukázal na rigidní šablony speed / power metalu, které sahají až k vrcholným momentům ikonických STRATOVARIUS. Jenže já nechci a vlastně ke katovskému přístupu nemám nejmenší důvod. Symbióza hitovosti (vynikající melodika a nosné refrény), instrumentální zručnosti, a především spontánní energie a sugestivní atmosféry dohromady tvoří pompézní, takříkajíc divadelní představení bez vizuální stránky – tu si musí vytvořit každý posluchač sám pro sebe. Podstatnou roli sehrál i dvorní producent Roland Grapow, kterému se podařilo maximálně zdůraznil silné stránky kapely a s vytříbeným citem do skladeb zakomponovat orchestrální aranže, aniž by působily rušivě a ovládly veškeré dění na úkor metalové živelnosti. Kytary dokážou pokousat jako jindy stoicky klidný palácový psík, jenomže mu někdo šlápl na pacinku, a to se pak nezná. Jako funkční protipól fungují přirozeně elegantní pasáže a baladické momenty (balada „Dlaně“ je naprosto skvostná). „Jeviště snů“ je natolik vyrovnaná kolekce, že velmi těžko vybírám byť jednu skladbu, která by vyloženě čněla nad ostatními. S pomyslným nožem na krku vybírám k vaší ctěné pozornosti závěrečnou osmiminutovou hymnu „Derniéra“ kdy mi spontánně stoupá tlak a nasakuje husí kůže. Dramatickou, v dobrém smyslu teatrální atmosféru a členitou strukturu korunuje refrén mocný jako ruka zákona. Na skvělé momenty ale není třeba čekat až do konce – silné momenty lze najít v každém songu bez rozdílu. Singlovka „Krysí král“ na první dobrou vysází na stůl všechny trumfy a poper se s tím posluchači, který jsi měl pro power metal dosud jenom slova pohrdání. Překvapivě se nedostavuje pocit vyčpělosti, který lze očekávat po silném dojmu na první pokus. A tak je to vlastně s komplet celým albem. „Jeviště snů“ má mimo jiné ještě jednu velmi sympatickou vlastnost – napoprvé zatne drápek a postupně se drápky množí, až je oběť lapena definitivně. Potom se v povrch derou drobné parádičky, které nebyly zprvu tak patrné a snadno je během úvodních kol přeslechnete.
Nečekal jsem žádný průšvih, ale totok…? Jsem skoro až zaskočen, jak mě „Jeviště snů“ nachytalo na švestkách. Pánové, já se klaním!
Medyed
Komentáře