Recenze: Death on Arrival - Death is coming

DEATH ON ARRIVAL? – ARRIVAL OF DEATH! 

aneb

ENDLESS EUPHONY

Recenze / skupina Death on Arrival / EP Death is coming / rok natočení 2017 / rok vydání 2018 / stopáž cca 23 minut / vlastní náklad

To je tak – když přijíždí smrt, otřásá se celý život. Sousloví Death on Arrival, též zkratkou DOA, znamená smrt při příjezdu, tj. když někdo umře v sanitce. Klidně si můžete vygooglit fotky těch chudáků nebožtíků pod plachtou, s výmluvnou visačkou DOA na vybledlých nohou.

A podobně drsná je i muzika DOA, totiž tria blanenských chlapíků, jimž je dohromady přibližně 60 let; ano, tak mladí ještě jsou. Když se řekne trio, zpravidla si vybavím (světové výjimky jménem Maťo či Mr. Angelripper prosím prominou) nějaké cvrlikavé, folkové či popové uskupení, které mi bude zpívat o tom, jak je svět nádherný a báječný a že ještě hezčí je láska. 

Tak na to v případě Death on Arrival rychle zapomeňte, protože oni nám o lásce rozhodně nezpívají, a naopak zpívají, že svět je v prdeli. A pakliže by vám úvodní dunivé zvony připadaly svým nápadem poněkud omšelé, vězte, že zde mají svůj jednoznačný povinný účel, plasticky vystihující poselství desky včetně jejího názvu i obalu. Navíc ten fantasy kontrast s nástupem hudby, z něj by se posral i nebožák, jenž trpěl 666 let zácpou. 

Sama kapela označuje svůj styl oficiálně jako thrash metal, nicméně zcela nesporné je, že se jedná o thrash metal s výraznými prvky death metalu, což koneckonců DOA připouští. Třebas magicky uhrančivý riff uprostřed úvodní skladby Endless Agony - odtud moje parafráze v titulku Endless Euphony, tj. Nekončící libozvuk - je jako vystřižený z čítanky melodického deathu sepsané Mistrem Chuckem Schuldinerem (ach jo, zase nebožtík). Magie smrtícího žánru tak výborně koresponduje s drtivou silou thrash metalu, kdy dohromady stvářejí životaschopný organismus, který je sice prvotní, neb se jedná o vůbec první zářez v diskografii souboru, leč v žádném případě není primitivním prvokem. 

Jednoznačně nadprůměrné instrumentální schopnosti jednotlivých muzikantů umožňují, aby „orchestr“ zahrál prakticky cokoliv; takže na téhle věru chutné placce nalezneme dvě rychle šlapavé petardy (krom již jmenované vstupky též Dying Mother – všimněte si zde prosím úžasného společenského formátu zrychlené polky – navrhuji zejména jako instruktážní průpravu v tanečních; ehm, nebo že by ta polka bylo pogo?!?), a vedle nich dva songy spíše ve středním, avšak hutně valivém tempu (v některých fázích přeci jen notně rychlejší The Prices of Freedom, a The Rules of Anarchy). 

Krom šlapavosti a údernosti však chlapíci nezapomínají ani na potřebnou dávku melodičnosti – například poslouchejte aranžérský závěr Dying Mother: je to balada, není to balada? No je to prostě balada! - A konečné sólo, s podkresem krásně „prdící“ basy v Rules of Anarchy, může zase evokovat onen kontrast, jehož dosáhla Tublatanka na albu ŽZO závěrečným zařazením melodicky věru skotačivého „starého dobrého kabátu“. 

Kterak již sám název EP naznačuje, anglické texty hovoří hlavně o nezadržitelně se blížícím konci naší Země a nás všech, i o dalších problémech. Slovní hříčku samu o sobě představuje sousloví Rules of Anarchy – Pravidla anarchie. Výmluvným znakem je i název + text Dying Mother, v němž pojem matka značí matku zem. 

Mimochodem, s tímhle pojmenováním, které prošlo svým vývojem - kdy se z drahé matky stala matka umírající - se pojí jedna perlička: v rámci virtuální formy CD je užit dřívější název Dear Mother, zatímco na fyzické podobě je vytesáno právě zmíněné Dying Mother, což má jednu svoji nezpochybnitelnou výhodu: přesně se pozná, kdo recenzoval virtuálku a kdo má doma fyzickej nosič (zas machruju)... 

Pochválit musím rovněž zvuk, díky němuž jsou naprosto perfektně čitelné všechny nástroje, a zejména milovníci baskytary rozeznají opravdu každý tón; tato čitelnost přitom není na úkor hutného soundu, kytara zní naprosto plně a bicí nejsou nijak nepřiměřeně vytažené, jak se tomu bohužel někdy na újmu kajtry stává. Mohu mít subjektivní výhrady jedině ke zvuku kytarového sóla v Endless Agony, které působí hodně zesíleně, a taky lehce undergroundově, trochu jako z demosnímku, anebo lépe řečeno z živáku. Nicméně pokud máte rádi studiovou originalitu, přijdete si na své, protože citované sólo možná i díky této drobné anomálii svoji atmosféru v žádném případě neztrácí. 

8-stránkový booklet obsahuje všechny čtyři texty a má dvě 4-stránkové části: barevnou vnější a černobílou vnitřní – dobrý a zjevně i ekonomicky úsporný nápad. Šest profi vyznívajících fotek dokazuje, že kluci jsou opravdu velice mladí, na rozdíl od zjevně obstarožní budovy, u níž se nechali – zřejmě v zájmu působivého kontrastu – ženskou, jistojistě mladistvou fotografkou zvěčnit. A majestátní grafika obalu, kombinující ty nejúčinnější barvy, jaké v metalu existují (paradoxně je zná i Vatikán, ha ha), jen podtrhuje přesný úder alba na solar.

Z oka mého kane slza pouze ve směru tom, že se už na desku nedostala nadpozemská píseň King, kterou kluci úspěšně otvírají svoje koncerty. No, asi už holt nebyly prostředky na pátou skladbu (to se ti to, Dědku, zpoza počítače hezky kecá, viď?!? ;-), ovšem o to větší je důvod přijít na koncert. Neboť jestliže na EP jsou tito vážení blanenští občané skvělí, pak naživo jsou – ještě lepší.  

Endless Agony - Endless Euphony - Endless Euphory. A tak teda můžu říct, že co se týče mé osoby, tato nahrávka už dávno vešla do elitní galerky mých nej nej cédéček. 

...ehm, co to povídám, že vešla? No néé vešla – přijela...no jasan, přijela – přece ARRIVAL!  

Přece DEATH ON ARRIVAL.     

Dědek.

deathonarrival.cz
facebook.com/DeathOnArrivalBandOfficial/
bandzone.cz/_90703