Recenze CD Kreysonu Křižáci (1992)

KREYSON se vyhřívá na výsluní slávy. Láďa Křížek využívá komerční potenciál svého jména vydobytý působením v CITRONu a posílený prvním albem KREYSONu a vydává své první sólové album „originálně“ nazvané „Zlatej chlapec“, které bylo přijato více, než dobře. Následovník vynikajícího debutu na sebe nenechá dlouho čekat. Roberta Vondrovice za bicími a Dana Kroba u kytary střídá „Motorbandovský“ tandem Daniel Hafstein a Libor Matejčik. Náhrada myslím více, než rovnocenná, ne-li lepčejší.

Namlsán debutem jsem se těšil jako mlsný ohař, ale co následovalo, když jsem album poprvé do konce vyposlechl, se rovnalo brutálnímu vystřízlivění po divoké pařbě až do rána. Nemluvím o hudbě, nýbrž o textové náplni alba. Láďa se nám pasoval do role jakéhosi metalového kazatele a šiřitele křesťanství. Problém je, že se mi veškeré to milosrdenství, odpuštění a osvícení svaté nějak šprajcuje v uších. Nechci polemizovat nad mírou upřímnosti těchto „poselství“, to musí pan Křížek vědět sám a pokud při psaní textů cítil upřímnou snahu vyjádřit svou víru prostřednictvím textů pro druhé album, budiž. Já bohužel nejsem žádným horlivým křesťanem, abych byl nadšen jen a pouze z tématu, forma zpracování mi přijde natolik prkenná a povrchní, že mi trvalo bezmála dekádu, než jsem si dokázal vytvořit od textů na „Křižácích“ potřebný odstup a dokázal se soustředit především na hudební obsah, který zásluhou „ámen“ textů dostává tak trochu na prdelku. Deska je po hudební stránce více, než dobrá. Sice ve srovnání s „Andělem“ se již vyskytuje více hlušších míst, ale to není nic, co by výsledný dojem nějak významně nabouralo. Novic Hafstein dodal albu důraznější rytmiku a jeho dvoukopákový dusot mi převelice šmakuje. Zvuk nemá sice takovou intenzitu jako v případě prvotiny, nicméně je celkově průzračnější a v důsledku výše zmíněné vynikající rytmické sekce jej považuji za velmi zdařilý.

Úvod „Cesta ke svatému hrobu“ představuje poměrně vkusné intro k titulní věci „Křižáci“, která naštěstí obsahuje minimum křesťanské agitace a její pozvolná gradace a v nižších polohách posazený Křížkův vokál dělají ze skladby velmi chutný první chod. „Zákonem vládnou“ řádně dupne na plyn. Jedná se pravděpodobně o jeden z nejsilnějších momentů alba společně s následující „Není marné žít“, kde už prosakuje ona nešťastná textová blamáž, zde ovšem ve snesitelné dávce pro neznaboha mého ražení. Připravte kapesníky, budeme slzet !!! „Trápení“ je typickým představitelem plačtivých balad, jak je mistr umí. V mém případě lze utuhle baladu zařadit mezi ty povedené, kolikrát bývá hůř, zatím jsme u trápení, horší je když „Stýská se mi, stýská“ – tam to už odnáší spíš bránice. To, co následuje po „Trápení“, mám problém přechroustat i po dvaceti letech. Ideální hudební pozadí pro setkání katolické mládeže, která by třeba ráda nějaký ten „ideologicky čistý“ metal. „Zůstaň  na kolenou“ a „Dar odpuštění“ jsou na mě příliš, ještě že se dočkám skvělé „Pláč bezmocnejch“ (z toho hovorového tvaru jsem odvázán), která se blíží kvalitativnímu standardu „Anděla“. Dále se už naštěstí žádný výraznější průšvih nekoná a závěr alba je co do hudební složky nadstandardní a texty jsou ku přežití bez trvalejších následků. Další rychlovka „Dej nám sílu žít“ a důstojný závěr v podobě „V zajetí“ jsou v pohodě poslouchatelné, míra patosu a zbožného vytržení se s instrumentálními výkony výrazně netlučou. „Křižáky“ jsem nakonec vzal na milost. Ne, že bych přišel na chuť textům pro klub křížovkářů, ale díky hudebnímu obsahu alba, který je velmi dobrý. Kytarových mňamek servírovaných pány Bartoněm a Matejčikem lze na albu najíti množství více, než malé, a tak celkový dojem nedopadl vůbec zle, prvotnímu rozčarování navzdory. Sice se oproti „Andělovi“ jedná o mírný ústup do předem připravených pozic, ale nelze v žádném případě hovořit o průměru, natož pak o průšvihu. Ten ovšem a bohužel záhy následoval.

Medyed

Recenze pro srovnání - odkaz.