Recenze CD Asgard - Eleonora: Odhalení jinotaje (2013)

ASGARD: ODHALENÍ ELEONORY

aneb

ŽIVOT PLNÝ SMRTI

Život plný příběhů, zní nadpis článku metalového Pařátu, jehož přílohou nové CD Asgard „Eleonora: Odhalení jinotaje“ v říjnu 2013 vyšlo.  A dá se i krásně parafrázovat, což také budu činit v průběhu následující recenze.

PŘÍBĚH PLNÝ ŽIVOTA. Příběh Asgard je plný života, zpočátku spíše toho rockersky nespoutaného, poslední roky však nespoutaného hudebně: cédéčka se točí, cédéčka vycházejí, a jestli si Míra Horejsek může v něčem blahořečit, tak v tom, že do kapely z vyškovských Defeated angažoval kytaristu Pačesse. Ten je na aktuálním kotouči výhradním autorem hudby, a kdyby se mu do textů „nevesral“ Big Boss se svým Pátým květnem, byl by i výlučným autorem slov :-).

PŘÍBĚH PLNÝ PŘÍBĚHŮ. Jestli je v něčem Asgard opravdu silný a svým způsobem nezastupitelný (protože nikdo to nedokáže tak dobře jako on), tak jsou to koncepční alba, hudebně zpracované příběhy, příběhy plné tajemství, kdy nikdy není vyřčeno vše. Asgard nakopává, nakopává tématem, burcuje originálním zpracováním, ale současně nechává na posluchači, co si z materiálu vezme a co k němu sám sobě svými myšlenkami a pocity přidá – asi něco podobného, jako kdybyste dostali od zkušeného boxera vydařený direkt a pak dostali čas o něm vleže přemýšlet.

ŽIVOT PLNÝ SMRTI. Stejně tak je to i s životem Eleonory Amálie von Schwarzenberg (sakra, chlapci, poslali jste to i Karlovi? – myslím, že při tomhle by zaručeně neusnul!). Co mne opravdu zaujalo, že z celkem 10 položek na CD - tedy rozuměno včetně intra, jež zove se Zrození, a Epilogu – se života samotného týkají v podstatě pouze první tři záseky – zbytek už je (bez)nadějně prostoupen smrtí či alespoň její velmi blízkou přítomností, no jen posuďte magické názvy songů jako Chřadnutí, Uléhám k spánku věčnému, V okamžiku smrti, Tělo v rakev anebo dokonce Pitva. – A propos, Pitva? Ehm, sovy nejsou, čím se zdají být...

SMRT PLNA PŘÍBĚHU. Jak naznačeno shora již, jedním textem přispěl i black metalový velikán Jiří Big Boss Valter – smrtící Pátý květen: „Duše její však stále brání se / odejít musí, ale bojí se, bojí se.“  Terribilis usque ad finem – Děsivé až do konce. A tak Vás zpočátku trkne, proč je tenhlecten Pátý květen osmou skladbou, když sedmá „už“ byla Pitva. Teprve po pitvě Eleonora umírá? A v tom je právě ten „fór“ celého příběhu; tedy – fór, spíš černý fór, anebo ještě lépe černý flór: jakmile si totiž uvědomíte, že pitva nebyla pitvou („ona pitva pitvou nebyla / však rituální vražda upíra“) , nejenže do sebe najednou všechno zapadá jak hrnec na prdel, ale uvědomíte si i veškeré podstatné souvislosti celého příběhu.

PŘÍBĚH PLNÝ HUDBY. Jo, tak snad se konečně dostaneme i k hudbě samotné. Pačess je hodně mladej, a tudíž je logicky i hodně potentní, ha ha. Ovšem nejde pouze o kvantitu, jež by dokumentována býti mohla výčtem jak předchozí asgardovské desky Zlověstné časy, tak sólovým projektem Monte Liliorum (nadmíru interesantní produkci Defeated nevyjímaje), ale jedná se především o kvalitu. Pačess, ačkoli asi nikdy nepopře slovutné a posvátné old school black metalové principy, dokáže je posunout o stupeň dál, a hlavně výš – tahle deska o tom vypráví. Magie a mystika starodávného černého kovu tepe každým zabráním do strun, ale současně rezonuje více než aktuálním pojetím hřmotu, naléhavosti a říznosti, která rozřízne každého black metalového fanouška vejpůl. Tvrdost se snoubí s melodikou, melancholie s razancí, „asgardí“ black metal neztrácí černý punc, ale dokáže do sebe vstřebat zdravou agresivitu snad až thrashmetalovou, i rozprostřenou náladu death metalu.

TEN PŘÍBĚH ZNÍ. Dobrá muzika bez zvuku je jak krásná baba, co je frigidní, a proto nezbývá než vzdát hold studiu Dejana Petkoviče, v němž vykouzlen a vymazlen byl zvuk takřka světový. Údernost, čitelnost, atmosféra – co dodat víc? Ten příběh zkrátka zní!

PŘÍBĚH PLNÝ MUZIKANTŮ. O Pačessovi jsme už mluvili, Paramba neexhibuje, ale pokorně se podřizuje tématu (to už je zkrátka takový úděl basáků, že nebývají frontmany), a zpěvák Míra Horejsek? Ano, nebyl mu dán dar takové síly a barvy hlasu jako třeba Big Bossovi, ale Mira všechno „dohání“ výrazem, skvělým frázováním a výbornou srozumitelností svého zpěvu. Nebyl nikdy klasický growler, ale taky nikdy nezpíval moc čistě (tedy rozuměno výrazově, nikoliv intonačně). Nicméně jeho zpěv je charakteristický nejenom atributy zmíněnými výše, ale též jakýmsi specificky položeným „přiškrcením“, jehož Mistrem je v tuzemských vodách zejména Dan Švarc. A upřímně se přiznávám, že si u Asgardu už nedokážu představit nic jiného, nebyl by to zkrátka Asgard. I když samozřejmě okamžitě dodávám, že jednu písničku zazpívanou Big Bossovým operním vokálem dost dobře snesu, stejně jako kreativní pěvecké vybočení ze standardu v optimistickém songu Tělo v rakev. Mimochodem, když jsme u toho lidského konce, slyšeli jste o tom, že člověk si i po smrti prý ještě usere? - Tak se teda userte (my na Moravě říkáme Tak SI teda userte :-), panč bicí na Eleonoru nabouchal Herr Miller z Debustrolu!

PŘÍBĚH BEZ OBALU? 12-stránkový booklet, tj. včetně frontcoveru, je stejně jako Eleonořin příběh zahalen majestátní šedí, z níž vybočuje jen modravý symbol Amálie, přičemž modrou barvu můžete chápat buď jako živou vodu, anebo jako přicházející a nezadržitelný mráz. A ani několikero málo překlepů v textech či sem tam jakási pravopisná chyba (koneckonců, pravidla pravopisu se jak známo vyvíjejí nikolivěk díky těm, kteří jej striktně dodržují, ale naopak právě díky těm, jež je porušují :-) nemá zdaleka tu sílu onen přicházející mráz zrušit...

SMRT, ŽIVOT A MRÁZ. Při psaní recenzí a hodnocení alb mám jedno skromné pravidlo: nikdy nedám žádné desce 100 %, pokud mi při ní neběhá onen pověstný mráz po zádech.  „Eleonora“ mrazí, a ač mrtva, řve do ticha a temna přicházející zimy, řve do ticha a temna přicházejícího mrazu, do mrazu světa, mrazu duší, mrazu smutku, do mrazu nás.

PŘÍBĚH S PŘEHLEDEM. Ale aby nebylo furt jenom tak smutno: nebyl by to Pačess, kdyby do celého projektu nepropašoval nějaký ten „kulturní fórek“ – schválně si třeba všimněte, jak v textu Uléhám k spánku věčnému se zpívá „Zítra, co zítra? Kdožpak ví? Zítra si lehneme do rakví!“, což není ve své podstatě samozřejmě nic jiného než klasik Franta Gellner a jeho Perspektiva. Pačessi, fakt dobrý, tohle mne prostě dostalo!

TENTO PŘÍBĚH. Tento příběh se myslím bude líbit každému, kdo má rád...příběhy. A kdo má rád Asgard, o tom už vůbec nemluvím.

No a jestli si myslíte, že tuhle recku psal Dědek, tak jste na hlubokém omylu...

Tady Eleonora Amálie von Schwarzenberg. 

Hodnocení CD: 100 %.

P.S.: „A že prý jsem snad byla upírka? Tak tomu nevěřte. Jenom jsem Těm nešťastníkům pila krev…“ (smích)