Recenze: CAVE BLIND – The Golden Axe /2020/ vlastní vydání
CAVE BLIND, toť jednočlenný projekt, za kterým stojí P
avel Haken. Všechny instrumenty a programování, vše jest jeho dílem. Jsem mírně zmaten, kterak k „The Golden Axe“ vůbec přistupovat. Používat měřítka, běžná při sepisování věch mých předchozích spisků, nebylo by téměř o čem ztrácet slovo. CAVE BLIND, mix heavy, thrash a black metalu na naprosto primitivní bázi připomíná demosnímky z půle osmdesátých let, kdy domácí kapely měly možnosti, jaké měly – minimální až nulové. Jako geolog amatér bych rozbil šutr a na mě vypadl druhohorní artefakt, upomínající mou pozornost o více než tři dekády nazpět. V té době by to byl neslýchaný šupec mazec, dnes je CAVE BLIND takový oživlý zkamenělý Velociraptor.
A teď co s tím? Jedno z pořekadel praví, že z hovna těžko upleteš bič, aneb prázdný pytel nestojí. Tahle primitivní a značně obskurní cesta funguje jen předpokladu, že si je tvůrce vědom, že do strukturovanějších kompozicí záměrně nepůjde, je si vědom svých limitů a nehodlá jít přes ně, případně je to sranda záležitost s dostatkem nadhledu neberoucí se vážně až za hrob. Jako druhá varianta se nabízí záměr a cílený fosilní kurz směrem proti proudu času. Poslední a jednoznačně nejméně prestižní variantou zbývá ta možnost, že Pavel k CAVE BLIND přistupuje se vší vážností a „The Golden Axe“ má být těžce „true“ metal album, pak prachy na pařez a fofrem zdrhat!!!
„The Golden Axe“ jsem schopen pobrat jako album, záměrně stavící právě na tom pravěkém primitivismu a syrovosti. CAVE BLIND není, a to si dovoluji tvrdit téměř jistě, projektem s ambicemi zvoucími zvonice od Salašárskýho kostela. Album zcela slyšitelně vzniklo na koleně kutilským způsobem a úměrně tomu k němu přistupuji. Pavel patrně tvoří alba CAVE BLIND předně pro svoji zábavu a uspokojení, a pokud jeho snažení osloví cestami po komunikačních kanálech další pošuky (tež jsem pošuk), potom houby zle a je dobře.
„The Golden Axe“ v žádném případě neboří hranice a neodhaluje nové obzory, jedním pohledem by se dalo mnohými označit za kreativní dno, hledící na kvalitativní průměr zespod. Tím druhým pohledem se sice neodhalí žádná skrytá senzace, která by první hypotézu stavěla úplně nožičkami vzhůru, nicméně dosti významně mění výsledek v Pavlův prospěch. Na „The Golden Axe“ jsem nenašel ani stopy po velkohubé namachrovanosti a siláckých pózách, vytvářejících falešnou auru něčeho speciálního. Nakonec ta obyčejnost a nehraná – troufám si tvrdit, že naprosto záměrná – pravěká klišovitost vyznívá vcelku sympaticky a nakonec o dost lépe, než při prvním poslechu, kdy přiznám se vůbec nevěděl, zdali „The Golden Axe“ vůbec zvládnu vyslechnout až do konce. Svou roli jistě sehrává fakt, že jsem staromilský pošuk a na ta tisíckrát obehraná klišé jsem nezanevřel a od pozdního dětství je motám dokolečka, kdykoliv nastane čas a je třeba si odpočinout od seriózního umění.
Sice neskáču tři metry do vzduchu nadšením, ovšem náběh na žaludeční vředy taky nemám – od toho tady jsou jiní. Úměrně k velikosti ambicí to nakonec nedopadlo špatně.
Medyed
Komentáře