Recenze: AWRIZIS – My Heart Has No Home /2024/ vlastní vydání
Před lety 
jsem tvorbu AWRIZIS zhruba tak, že kapela kombinuje vše, co extrémní scéna nabídla světu natolik nenuceným a přirozeným způsobem, až mám pocit, jako by se všichni spolutvůrci zubžánrů společně sešli na grilovačce, spolu pekli buřty, sosali něco veselého moku v družné atmosféře, dokud by ráno nezakokrhala domácí drůbež. Nejinak je tomu i v případě „My Heart Has No Home“.
AWRIZIS se z obecného hlediska nijak výrazně nemění, jinak je tomu v rovině obsahu a atmosféry. Kapela roste všemi směry a stala se synonymem pro posluchačský zážitek, který podněcuje představivost a dokáže v hlavě vytvořit barevný velkofilm, aniž bych potřeboval k navození odpovídajícího rozpoložení některou z veselých substancí. Onen surrealistický film navíc není stále stejný, nýbrž s narůstajícím počtem poslechů mění kulisy a intenzitu osvitu. Jednotlivé nálady zintenzivňují, a naopak některé zlehka ustupují do pozadí. Proto nemohu souhlasit s jedovatými poznámkami některých odborníků na cokoliv od zatlučení hřebíku po kvantovou mechaniku, že je to vlastně jen mainstreamová melodika se sterilním zvukem, jaké jsou všude kolem plné kontejnery, jen vzít kus klacku a příslušnou hromadu pořádně prohrabat. Jasně, moderního zvuku si na „My Heart Has No Home“ užijeme měrou vrchovatou, to však neznamená, že máme před sebou typizovaný prefabrikát, bouchaný po tisících podle jedné šablony na základě průzkumu trhu.
Intenzivnější pasáže v kontrastu s odlehčenějšími skladbami vytváří společně sugestivní a intenzivně emotivní jízdu se silně návykovými parametry. Symbióza grafiky a vlastního hudebního obsahu funguje na sto procent, z desky vyvěrá zvláštní mrazivost, přesto není emočně placatá ani chladná. Z melodií opět mrazí, ale není to nízkou teplotou, spíše se mě zmocňuje pocit neklidu a neustálého očekávání, co přijde za chvíli. Po chvíli zdánlivého klidu propuká prudká bouře, aby se zase rozplynula v křehké melancholii před dalšími úderem. Košaté a s citem pro charakter skladby uchopené aranže poskytují každé ze skladeb maximálně prostorové zvukové území, cítím se zvukem ne pohlcen, ale obklopen kolem dokola. Stylová neukotvenost alba, zasahující napříč široké spektrum mnoha metalových subžánrů, nenaráží do mantinelů jako hokejový obránce marně hledající vchod do Narnie, ale se zkušeností starého mořeplavce proplouvá s patřičnou rozvahou kolem nebezpečných pobřeží a zrádných proudů, jako by to byla vyjížďka do Sázavě směrem k soutoku s Vltavou.
Je to sice notně ošoupaná a hlavně blbá věta, ale takto komplexní a vícesměrně intenzivní zážitek jsem opravdu nečekal. Frodys nejenže nezklamal a naplnil očekávání, ale veškerá moje očekávání ještě o kus překonal. Album mě v krátkém čase pohltilo a semlelo na prach. V žádném případě se tak nestalo díky drtivé agresivitě nebo snad líbivosti – ani omylem. „My Heart Has No Home“ je strhující hloubkou a silou atmosféry, kterou jsem v takovém objemu a působivosti dlouho nepocítil – v domácích končinách každopádně.
Medyed
Komentáře