Recenze: ALŽBĚTA – Duše Ztracených /2019/ vlastní náklad

Již delší dobu zjišťuji, že v tom množství víceméně extrémních metalových alb poměrně dlouho dosti citelně chybí melodičtější nahrávky a ještě více melodické nahrávky z našich končin. Ač nemám pražádný problém diskutovat s tetkou Smrtkou o pomíjivosti všehomíra, s Rohatým zajít na kořalku a pokecat o tom, jak je dneska drahé topit pod kotly, začalo se to ubírat příliš jednostrannou cestou a jelikož melodické nahrávky se mi nějak vyhýbají, asi se mě začaly bát nebo co, začal jsem se po nich pídit sám. Jedním z těchto alb, která se mi podařilo vyčenichat, jsou „Duše Ztracených“ od již dosti profláklého jména naší metalové scéně, novobydžovské ALŽBĚTY.

Ano, ALŽBĚTA není nic, co bych Vám měl obšírněji představovat, a její čtvrté album není žádná ultranovinka. Spíše jsem ho objevil pro sebe s ročním zpožděním, chvíli váhal, zdali o něm budu vůbec něco kdy psát. Zlom nastal loni v Úmyslovicích, kdy jsem ALŽBĚTU shlédl naživo a „Duše Ztracených“ dostaly poněkud jiný rozměr a jak se mi stalo už kolikrát, jako bych pak poslouchal úplně jiné album. „Duše Ztracených“ do popsaného momentu fungovaly tak nějak na půl plynu – jakože dobrý, nic mi extra nevadilo, ale nic extra mě rovněž na část sedací neposadilo – takový bohorovný klídek rekreanta na Baltu. Vyloženě skvělé momenty se přetahují s těmi průměrnými, šťavnatý melodický metal přepouští pozice zábavovce (nemíním tu nějak moralizovat a dělat ze sebe nafrněného redaktora a někoho „na úrovni“, co konzumuje zásadně „lepší kapely“ – na bigbítech jsem vyrostl a na své hrdiny pubertálních let chodím stále), což mi činilo poněkud těžší se rozhodnout, ze které strany vzít „Duše Ztracených“ do parády netuše, co z toho nakonec vyleze.

Co ALŽBĚTĚ náramně sekne, je její melodicky metalová poloha. Kapela umí složit chytlavé skladby s řádným tahem na bránu a poutavou atmosférou. Zpracovat historická témata taky není zrovna zívačka s prstem v nose, hravě se z toho stane úsměvná říkanka mající nedaleko k baladě o Babinském. Jedním dechem dodávám, že texty jsou, z pohledu vesničana z malé obce, ve výsledku bratelné (ne každý je od přírody básníkem, mohlo by to vypadat podstatně hůře), stačí se pozorněji zaměřit na anglickou lyriku na podobné téma některých věhlasných těles. Proto nad těžkopádnostmi (a že jich tam trochu je) záměrně přivírám oko a soustředím se na „Duše Ztracených“ jako celek. Ten pře všechny vzlety a pády nevychází vůbec jako marná snaha. „Duše Ztracených“ obsahují nemálo hitů, ty jsou sice vyvážené řekněme méně výraznými věcmi. Úvodní „Ve Vyhnanství“ je právě tím chytlavým vnadidlem, skvěle vygradovaná speedovka, a těchto šťavnatých a chutných momentů je zde překvapivě dost. Klipovka „Štvanice“, vybavená opět vyvedenou melodickou linkou a nosným refrénem, jako ušitým ke společnému halekání s kapelou, obsahuje rovněž energie dostatek. Vrcholné body „Duší Ztracených“ přicházejí s „Egypťanem Sinuhetem“ a další šlehou „Země Umírá“. Tyhle dvě skladby mají společně s „Vyhnanstvím“ naprosto vše – výraznou nápaditou melodii, dramatickou atmosféru a výrazný nosný refrén. Zbývající skladby, ačkoliv se nějak přehnaně nekrčí v rohu s nudlí u nosu, vyznívají obyčejněji a řekněme rockověji, nechci používat slovo „zábavovka“, které navíc samo nemůže za to, kolik útrpných úšlebků už schytalo. Ono totiž platí, že více, než málo tzv. zábavových kapel je na tom natolik instrumentálně bobře, že by hravě strčili leckteré rádoby slavné souputníky do kapsy a o kvalitě vystoupení nemluvě. Tím se obloukem dostávám k úvodní myšlence – ALŽBĚTA mě přesvědčila živou prezentací, abych nakonec o „Duších Ztracených“ přece jen něco sepsal. Má to ode mě sice za lidovku, ale setsakramentsky poctivou!!!

Medyed

alzbeta.org/

bandzone.cz/alzbeta

facebook.com/alzbetakapela/